Z míst, kde jsem vyrůstal, jsem se odstěhoval, když mi bylo osmnáct, několik let před listopadovou revolucí. Občas mě napadá, že třeba ještě někde existují v nezměněné podobě.
Představuji si to takhle: jednou v noci vystoupím na té správné stanici metra a místo prosklených budov bank uvidím holá prostranství, ohrady stavenišť, kousek dál cihlové činžovní domy a paneláky. Pár blikajících rudých hvězd, srpy a kladiva, podobizny Lenina. Projdu kolem budovy naší školy, dlouhou ulicí, kde bydlí pár mých kamarádů a kde parkuje embéčko, v němž jezdí na chatu spolužačka, do které jsem tajně zamilovaný. Minu kotelnu se strmým nájezdem, po kterém se dá v zimě sáňkovat, u Restaurace Pokrok (pár písmen v jejím štítu nesvítí) zahnu a vejdu do jednoho z vchodů pětipatrového paneláku; vystoupám do druhého patra, odemknu si. Jsem v předsíni našeho dvoupokojového bytu, co mi připadá tak velký a prostorný.
V obýváku, který coby nejmladší člen rodiny sdílím s oběma rodiči, zalezu do své postele. S pocitem, že tak to má být. A zároveň s divným tušením, že něco není v pořádku: svět za okny už není a lidé z našeho domu jsou velmi staří nebo mrtví. Včetně domovnice, která nadává nám dětem, že si nečistíme boty, domovní důvěrnice, jejímž úkolem je kontrolovat, zda v ty správné dny vyvěšujeme praporky na dřevěných tyčkách (československé na jedné straně okna, rudé na opačné) nebo literárního kritika, který bydlí v přízemí a s nímž moji rodiče občas rozebírají politickou situaci a nadávají na normalizační režim.
Já se o režim zpočátku nijak nestaral. Být kluk na sídlišti, to znamenalo hodit po škole tašku do kouta a vyrazit ven, třeba s hokejkou a tenisákem (mrzuté bylo, že se hokejky na asfaltu často štípaly a lámaly; omotávali jsme jejich čepele elektrikářskou páskou nebo je balili do obvazů a zalévali epoxidovým lepidlem, ale stejně nevydržely dlouho). Závodili jsme na kole.
Zvlášť podařenou kratochvílí bylo prolézání sklepů paneláků a hledání otevřených průlezů do úzkých svislých šachet, jimiž se dalo po žebříku vyšplhat až na střechu. Výstup ve tmě a stísněném prostoru, kde by chybný krok mohl znamenat pád do mnohametrové hloubky, byl jakousi zkouškou odvahy. V této souvislosti jsem také od kamaráda poprvé slyšel o kapele „Plastik Pípl“, která prý „dělá bordel a hraje na střechách“. Zaujalo mě to, ale na Plastiky jsme na žádné střeše nenarazili, což nám zas tak moc nevadilo, protože my tenkrát, zhruba ve čtvrté třídě, poslouchali ABBu.
S hudbou to vůbec bylo složité. Píseň o rudém partyzánovi, který hladový a roztrhán uhání skal a stepí divočinou, nás učili už ve školce. Velmi se mi líbila, ale byly tu i jiné skladby. Starší sestra jednou přinesla domů jistou desku, o které rodiče prohlásili, že jsem na ni ještě malý, a vykázali mě z pokoje, kde byl gramofon. Vůbec jsem nechápal proč a pokládal to za hroznou křivdu. Poslouchal jsem pak tajně za dveřmi a dodnes si pamatuji hrůzu, kterou ve mně vzbudila slova o noci, která nebude krátká, vlcích a bratříčkovi v polobotkách, kterému někdo – snad sestra, jako mám já? – říká „nesmíš mi vyčítat, jestliže nedojdeme“. Představoval jsem si, jak ve tmě a dešti někam se sestrou utíkáme blátem, za námi jsou vojáci a náš bezpečný domov už neexistuje.
Vysvětlení se mi dostalo až o pár let později od babičky, která už nemohla poslouchat, jak doma nadšeně vykládám o sovětské armádě osvoboditelce, a prozradila mi, jak to doopravdy bylo v srpnu 1968. „Všichni jsme pak vystoupili ze strany. Celá rodina!“ prohlásila bojovně a já měl pocit, že tváří v tvář tak radikálnímu protestu to mohou okupanti rovnou zabalit.
Od té doby jsem si zvykal na schizofrenní dvoukolejnost života za normalizace: ve škole se lhalo, v rádiu a televizi taky a všichni se tvářili, že to vlastně lži nejsou. O tom, co se skutečně děje, jsme se dozvídali během rodinných poslechových seancí, kdy se ze ztišeného rádia ozývalo „volá Londýn“ a „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň“ (Svobodnou Evropu neměli rodiče rádi a navíc ji v kvílení rušiček nebylo pořádně slyšet). Člověk se tak učil nechávat si pro sebe, co si skutečně myslí.
A taky vyhýbat se nejrůznějším buzeracím, které s politikou nutně nesouvisely, prostě se tehdy pokládaly za normální. Někdy to byla vcelku legrace: Musíme ve škole o hlavní přestávce chodit na chodbě v kruhu jako trestanci a ukusovat při tom ze svačin? Nevadí, skvělou zábavou je schovat se na začátku přestávky ve třídě pod lavici nebo za piáno a doufat, že si toho nikdo nevšimne. Nutí nás ve školní jídelně dojídat do posledního sousta? Přelstít „soudružku“, která zrovna měla dozor u vracení táců, bylo otázkou cti; pokoušeli jsme se o to občas i tehdy, když nám zrovna chutnalo a jídlo bychom jinak normálně dojedli. Docela zábavná byla dokonce i pochodová cvičení s pytlíky na rukou a plynovými maskami u boku – aspoň jsme se nemuseli učit.
Pionýrský slib jsme sice skládali, tím ale pro mne i většinu mých spolužáků veškerá činnost v této organizaci skončila; rychle jsme se naučili chodit „za pionýra“ – hrát fotbal nebo se věnovat jiné zábavě, kterou nám nikdo neorganizoval (pamatuji si, jak z jedné schůzky utíkáme jakýmsi výkopem pro potrubí dřív, než si pionýrská vedoucí stačila všimnout naší přítomnosti a zapsat si nás). Nikdy se na to nepřišlo, ostatně dotyčnou vedoucí brzo přestalo bavit se s námi trápit, a protože za ni škola nedokázala sehnat náhradu, byl s pravidelnými schůzkami beztak konec.
Obraz roztomilých uličníků, spokojeně vyrůstajících ve složité době, ale není přesný. Učitelé měli dohlížet na to, abychom se učili milovat dělnickou třídu a Sovětský Svaz – což dělali s větší či menší ochotou – ale jinak si nás moc nevšímali a nikdo se nám příliš nevěnoval. My kluci jsme se navzájem docela krutě šikanovali a přežít v pohodě první stupeň „základky“ mohl zpravidla jen ten, kdo měl chuť se každou chvíli pustit do rvačky.
Dost jsme taky trápili učitele, kteří si nedovedli udržet kázeň. Mezi nimi vynikal jediný mužský člen pedagogického sboru, dějepisář Nejedlý, který nás rozčiloval už jen tím, že šilhal, mečel jako koza a mžoural na nás skrz brýle s tlustými skly. Snažil se být na nás vlídný, a přesto, nebo spíš právě proto při jeho hodinách býval ve třídě neuvěřitelný rambajz, občas létala učebnou houba a další předměty. Vůbec nic nás nenaučil a ze školy ho nevyhodili nejspíš jen díky tomu, že politicky stál na té správné straně, což jsme se dozvídali skrze občasná hlášení školního rozhlasu: „Všechny soudružky učitelky, kterých se to týká, a soudruh učitel Nejedlý se dnes ve dvě hodiny dostaví do sborovny na stranickou schůzi“. Ve třídě to vždycky vyvolalo bouři zlého smíchu.
Na přísnější učitele jsme si ovšem netroufli, ačkoliv mezi nimi byly občas hodně divné typy. Pamatuji si na učitelku, která si při hodině stříhala nehty na nohou, a jinou, která po nás házela klíče. Jednou jsme cestou na hodinu „pozemků“ (spočívala obvykle v okopávání záhonů mrkve a další zeleniny pro školní jídelnu) nafasovali v suterénu školy prázdné konve na vodu a kdosi přišel na to, že se na ně dá troubit jako na trumpetu. Celá škola se pak rozezněla skutečným sloním troubením; pak už si jen pamatuji, jak stojíme v dvojřadu u zeleninových záhonů a jedna ze „soudružek“, snad zástupkyně, která přiběhla z ředitelny, na nás ječí, jak se můžeme takhle chovat, „nota bene, když je na škole inspekce“. Pak nařídila, aby se přiznali viníci, jinak budou potrestáni všichni.
Po delším nátlaku šlo několik rukou váhavě nahoru. Já měl strach a nepřihlásil jsem se, ačkoliv jsem troubil o sto šest. Oběma řadami se však šířil neklid, strkání a ozývala se šeptem pronášená jména těch, kteří by dle mínění nevinných měli také zvednout ruce. Mezi nimi i moje. Zástupkyně do mě zabodla zrak a nařídila mi, abych vystoupil z řady. „Ty taky?“ pronesla tragickým hlasem, jako by se jí zhroutil svět. Mlčel jsem. „Teď hned jdu zavolat do školy, kde učí tvoje máma, a řeknu jí, co se stalo! To jsem zvědavá, co tomu řekne! Asi ji to bude mrzet, co myslíš? Troubil jsi?“
Úplně jsem se v duchu sesypal, měl jsem pocit, že jsem udělal něco strašlivého, co teď bude řešit telefony propojený učitelský moloch, jehož součástí byla i moje matka. Zbaběle jsem zavrtěl hlavou. „Já to nebyl!“ „Ne? To jsem ráda. Tak mi ale řekni, kdo ještě troubil! Nebo mám jít přece jenom zavolat? Tak honem, kdo to byl?“ Blekotal jsem, že nevím, že jsem šel první a neviděl za sebe. Udávat mě sice – pokud mě milosrdná paměť neklame – nedonutila, ale přiznat jsem se nedokázal.
Podobný pocit strachu a bezmoci jsem pak zažil ještě několikrát. Asi nejvíc o pár let později, už jako student, když jsem se vypravil vlakem do Domažlic za kamarádkou. Věděl jsem, že prodává v potravinách někde na náměstí, ale nějak jsem se jí nezeptal, kde přesně. A tak jsem s batohem vystoupil na nádraží, došel do města a začal chodit od obchodu k obchodu a vyptával se na ni. Dokud mě z každé strany nepopadl jeden chlapík v kožené bundě a nezavlekli mě do postranní uličky. „Tak kam máš namířeno? Občanku!“ oslovili mě.
Začal jsem jim to vysvětlovat, ale nevěřili mi. Skutečně to moc důvěryhodně neznělo. Kousek za městem začínalo pohraniční pásmo a ti dva tajní si mysleli, že chci utéct do Německa. Museli mě sledovat už od vlaku. Možná ne přímo oni; říkalo se, že někteří z místních politicky spolehlivých hochů chodili místo vojny ke speciální složce pohraniční stráže a v civilním oblečení pak hledali lidi, které neznali a kteří se chovali podezřele.
Vyslýchali mě asi deset minut provázených různými šťouchanci, posměšky a urážkami. Snažil jsem se protestovat, což je rozzuřilo: „Chceš si stěžovat, ty hajzle? Máš na to svědky? Ty zasranej studente, tady nejsi v Praze. My ti ukážeme, co a jak!“ Nakonec mi prohledali kapsy a batoh a poradili mi, abych „koukal mazat“. Byl jsem z toho docela vedle a na další pátrání mě přešla chuť. Vypotácel jsem se z města a stopem se vrátil do Prahy.
Řada lidí pochopitelně zažila mnohem tvrdší střet s režimem. Ale i podobné drobnosti přispívaly k pocitu, že se systémem se nedá bojovat a že nikdo z nás nemá nad svým životem zrovna velkou kontrolu. Bylo lepší o nic moc neusilovat, radši myslet na to, jak přežít, aby si jeden nezadal s komunisty, ale taky aby je moc nedráždil. Spousta z nás docházela na fakultu hlavně proto, abychom nemuseli na vojnu ani do práce, škola založená na nesmyslném biflování nás nebavila. Vysedávali jsme po hospodách a debatovali o tom, jak půjdeme studovat FAMU nebo se vykašleme na normální život a připojíme se k undergroundu, ale byla to jen slova. Komunistům se všichni spiklenecky smáli v divadlech a na folkových festivalech, ale postavit se jim si troufl málokdo, s jistou výjimkou posledních měsíců jakešovské agónie.
Existovali zkrátka mocní „oni“, kteří o všem rozhodují a jimž bylo lepší jít z cesty. Tenhle postoj je vetknut hluboko v DNA několika generací, stačí si všimnout, jak často lidé používají věty s tím jedním nevyřčeným podmětem – (oni) v novinách píšou, (oni) tu postaví dálnici, (oni) nám zavřou fabriku… Nejsou to konkrétní média, úředníci, jejichž rozhodování lze napadnout, nebo podnikatelé, ale kdosi abstraktní, mocný a nekonečně vzdálený běžnému životu.
Pokud bych skutečně někdy nějakým překmitnutím času našel cestu zpět do bytu, kde jsem vyrůstal, zalezl do své dětské postele a poslouchal zpěv opilců vrávorajících v nočních hodinách z restaurace Pokrok, nejspíš bych měl pocit, že svět tam venku za okny je celkem šťastný a přívětivý. Byly v něm ale i tanky a cesta blátem a poznamenalo nás to víc, než si někdy dokážeme přiznat.
Martin Uhlíř
Novinář, v týdeníku Respekt má na starosti rubriku Civilizace, často pokrývá vědecká a ekologická témata. Dříve pracoval v Lidových novinách v sobotní příloze Věda, kterou jistý čas vedl. Je autorem populárně-vědecké knihy Jak jsme se stali lidmi.
