Vlak, vrba a samopal (Josef Šlerka)

Naše rodina patřila v krajském městě osmdesátých let ke komunistické nobilitě. Můj celkový dojem ze socialistického dětství proto není nijak negativní. Kritický odstup jsem postupně získával až s událostmi listopadu 1989 a nebylo to zdaleka tak jednoduché, jak to mám tendenci vidět dnes. Jenže to už je zase jiný příběh…

Patřím k těm šťastlivcům, co mají krátkou paměť. Snad nejstarší vědomou dlouhou vzpomínku mám na svoji první cestu do Sovětského svazu. Bylo mi tak sedm nebo osm let, Brežněv byl ještě u moci. Jel jsem vlakem s matkou za našimi přáteli v Tule. Do města kousek od Moskvy, jak mi říkali naši. Vlak jel tři dny. Odjížděl v noci z Pardubic. Pamatuji si, jak naše děžurna, která se starala o vagon, vařila čaj v obrovském samovaru. Pamatuji si, jak jsme projížděli přes Brest, kde zvedli náš vagón do výšky, aby mu vyměnili kola. Sovětská železnice měla širší kolejnice, jak mi matka vysvětlila. A pak si pamatuji, jak jedeme z Moskvy. Taxíkem. Říkal jsem si, že Tula musí být kousek, když jedeme taxíkem. Po hodině a půl jízdy po silnici jsem se zeptal, kdy už tam budeme. Strýček Saša se zasmál a řekl, že už je to jen malý kousek. Po další hodině jsem se zeptal matky, jak daleko je Tula od Moskvy. “Dvě stě kilometrů,” odpověděla.

Tula byla město-hrdina. Gorod-geroj. Jedno ze sovětských legendárních měst, která se vyznamenala během druhé světové války. Vyprávěli mi, že během Velké vlastenecké války, jak ji říkali, byla půlka města dobyta Němci. Ve druhé půlce ale stála továrna na zbraně a ta pořád vyráběla, takže se ta půlka města dokázala ubránit. Tu druhou půlku města jsem nikdy neviděl, platil pro ni zvláštní režim pohybu a cizinci tam bez povolení nesměli.

Byl únor a v Tule bylo 28 stupňů pod nulou. Pravá ruská zima. Bydleli jsme na jednom z velkých tulských sídlišť. Nina, dcera strýčka Saši a tety Saši, jezdila do školy na běžkách. Pamatuji si, že jsme i v tom největším mrazu chodili ven, a já si mohl hrát v obrovských dětských pevnostech, které byly rozesety po celém sídlišti. Byly to dřevěné nebo cihlové zmenšeniny určené v zimě k jediné hře: koulovací bitvě. Děti se samovolně rozdělily na obránce a útočníky a začalo se.

Na zpáteční cestě jsme se jeden den zdrželi v Moskvě. Návštěva u hrobu neznámého vojina. Kreml s car-puškou a prasklým zvonem. Pak Rudé náměstí a Mauzoleum. Obrovská fronta na Lenina. Matka šla se strýčkem za milicionářem, jedním z těch, co frontu hlídali, chvíli si s ním povídali, a pak milicionář kývl. Rozhrnul frontu a nás s matkou postavil na snesitelných 100 metrů od Lenina. Popravdě jsem čekal něco víc než malého muže s rudě prosvícenýma rukama na červeném sametu. Pak ještě návštěva obdchodního domu GUM. Nákup mnoha desek Vladimíra Vysockého a cesta domů. Po návratu se mi ještě dva dny zdálo, kdykoli jsem se zastavil, že jedu vlakem. Tady má asi nejstarší ucelená vzpomínka končí. Zbytek jsou jen útržky:

Pamatuji si, že jsme každoročně nosili do školy igelitové pytlíky a gumičky. Ty byly určeny k ochraně odhalených částí končetin při simulaci útoku zbraněmi hromadného ničení. Na obličejích jsme měli plynové masky, na sobě pláštěnky, na rukách ty pytlíky, přes ně gumičky a utíkali jsme na krátkou trať. “V případě výbuchu si musíte lehnout patami k epicentru výbuchu a pevně zavřít oči,” učili nás při branném cvičení. Když jsem byl na první stupni, čas od času jsem doma před spaním úzkostně koukal na smuteční vrbu za oknem. A modlil se nějakou dětskou modlitbičku, aby nebyla jaderná válka.

Pamatuji si, že jsme běhali branné závody. Jedním z nich byl Partyzánský samopal. Skupiny šesťáků o třech až čtyřech členech utíkají na čas Pionýrskými sady. Po cestě jsou různá zastavení. První stanoviště: první pomoc. Druhé stanoviště: házení granátem (gumovým) na cíl. Třetí stanoviště: občanská nauka a dějepis. Kdy byla založená KSČ? Kdy byla bitva na Dukle? A běžíme dál. Čtvrté stanoviště: střelba ze vzduchovky na terč… Na konci spočítali čas a vyhlásili vítěze. Ti nejúspěšnější pokračovali do krajského kola.

Pamatuji si na Budislav na Vysočině, kde se konalo mnoho táborů. Tenhle byl pro děti státních zaměstnanců. Program byl z dětského pohledu úžasný, nejraději jsem ovšem měl, když přijeli vojáci. Dorazilo ótéčko (chápej: obrněný transportér), vylezli z něj vojáci a nechali nás transportér prolézat, střílet ze samopalu slepými naboji a učili nás, jak samopal rozložit a zase složit. Nádhera. Zpívali jsme ruskou píseň o tom, že “Pust vsěgda budět solnce…”, a dospělý nám nám říkali, že hlavní je, že je mír.

Pamatuji si na pionýrský oddíl, kam jsem chodil. Jmenoval se Mladí obránci vlasti. Vedli nás vojáci z místní posádky. Na schůzky chodili v uniformě. Nejoblíbenější hra? Na partyzány u místního rybníka! Bijte je! Fašisty!

Pamatuji si, že v televizi dávali válečné filmy a seriály. Všichni měli rádi seriál Čtyři z tanku a pes. Čas od času jsme v televizi slyšeli o nových raketách, jaderném zbrojení i odzbrojení. Na videu jsem viděl Den poté. Představa konce byla mnohem zřetelnější. “Až bude válka, tak Američani pošlou jednu bombu na Pardubice a druhou na Jaroměř, a nás pak smete tlaková vlna,” líčily si nadšeně děti ve škole možnou apokalypsu, tak jak o ní slyšeli doma. V Pardubicích byla obrovská chemička, v Jaroměři sídlila sovětská vojska. Hradecké letiště bylo banální cíl.

Když jsem nastoupil na gymnázium, bylo už září 1989. Smuteční vrba mne už nestrašila. Jen jsem si občas před spaním říkal, že pokud by měla válka přijít, ať přijde v noci. Umřít ve spánku mi přišlo snesitelnější.

No a pak TO prasklo.

Z mého pohledu je těch posledních 25 let neuvěřitelně šťastné období. Noční můra války zmizela. Aspoň načas.

 

Josef Šlerka

Vedoucí Studia nových médií na FF UK a zároveň šéf výzkumu ve společnosti Socialbakers. Dlouhodobě se zabývá sémiotikou, v současnosti především z hlediska strojové analýzy přirozeného jazyka a věnuje se nejrůznějším aspektům sociálních médií.

Slerka - foto

One thought on “Vlak, vrba a samopal (Josef Šlerka)

  1. Pavel napsal:

    Nevím proč, ale po přečtení článku jsem si vzpomněl na otázku položenou mému někdejšímu učiteli mou někdejší spolužačkou. Byla prostá, „ soudruhu učiteli, bude Reagan lepší prezident než byl Carter? Myslíte, že bude válka?”

    Je to jako kdyby se to odehrálo včera. Živá vzpomínka.
    Díky za tu svobodu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *