Vůně mandarinek (Veronika Sedláčková)

„Vůně mandarinek. Mandarinky přece, to je naše dětství,“ řekla okamžitě moje kamarádka, když jsem jí prozradila, k čemu jsem se upsala. Že zavzpomínám, jaké to tehdy bylo. Když jsme byli malí a roky plynuly jen líně.

„Pamatuješ přece, jak jsme před Vánocemi mívali mandarinky, banány… ,“ nedala se Hanka. „Ale jo, to přece ale napadne každýho, to je tak banální,“ bráním se. I když…

V listopadu, to už jsou noci dlouhé a večery vydatné. Zvlášť, když si nesmíte sami zapnout televizi, protože jste na to ještě moc malý člověk, abyste ocenil tátu, jak dokázal bivakovat před jičínskou elektrou celou noc a den, se svačinou, co mu dělala máma a turkem v termosce, abyste měli konečně barevné výhledy. Pak si moc dobře zapamatujete, co tuhle podzimní tmu rozčísne.

Jako broučci jdeme Čeřovským kopcem, světelná stužka mezi stromy… Hmmm, když se nadechnu, cítím tu vůni zetlelého listí a vidím je… Červené, zelené, vzorované s plamínkovým srdcem. Držíme je v rukách, co už trochu zebou. „Rudou barvou dneska září, sedmička v mém kalendáři…“ Nikdy jsem nepochopila, proč se Velká říjnová revoluce slaví v listopadu. Aurora v tisíci variantách na výstavce dětských kreseb u nás na druhé zušce. A lampionový průvod… „Čest práci, soudružko.“ „Čest.“ Za chvíli budou Vánoce…

Naše souška učitelka je přísná. Nervózní. Jsme její tisící třída, svět, co se pořád opakuje jako deska. Jehla se zadrhla, je nám pořád šest, sedm, osm, devět… šest, sedm, osm, devět. Je slečna a narodila se ve stejný den jako já. Jen o padesát let dřív.

Taky musíme zpívat, recitovat a všemožně obveselovat různá publika. Já dobře čtu. Naučila jsem se to z nudy o předškolních prázdninách, a tak obecenstvu říkám, co to provádíme. Spojuju ta čísla. A taky říkám básničky. Třeba: „Až nebudu malinká, bude ze mě maminka…“ Držím při tom pět panenek a ukazuju rukou: „Budu mít pět bryndáčku, pět dudlíku a pět lžiček…“ Uf, panenky skoro padají, jsem malá a mám malou náruč. „Deset pěkných capáčků deset teplých rukaviček…“ To už se nedá zvládnout. Natáhnout dvě dlaně s deseti prsty… mám to! Kdybych je neudržela, dostala bych co proto. Od soušky slečny učitelky.

Před Vánocemi nasadíme sváteční repertoár. „Štědrej večer nastal, koledu přichystal“. Rudé šátky dodávají předvánočním setkáním zvláštní šmrnc. O Adventu jsou všichni trochu naměkko. Mezi rudými karafiáty a laciným vínem se najde místo i pro větrníky a rumové řezy pro pionýry. Jednou jsem si domů přinesla čokoládu. Bílou! Byla to moje první bílá v životě.

Někdy taky nasněžilo. V Jičíně všechno ztichlo ještě víc. I javory u nás v ulici přestaly šeptat. A němá byla z dálky i fronta u stánku na rohu, od kterého se linula ta vůně. „Kilo na dítě.“ „Zkusíme jít dvakrát, paní.“ Ta vůně, co si ji my všichni, a to se vsadím, pamatujeme, protože je to vlastně banální spojení. Ale přece jen… „Mandarinky, Veru, ta vůně mandarinek, to je přece naše dětství.“

Sedláčková Veronika

Novinářka a moderátorka. Začínala ve zpravodajství České televize, kde pracovala jedenáct let. Po několika kratších pracovních zkušenostech zakotvila v Českém rozhlase, kde moderuje publicistické pořady stanice Radiožurnál.