Velice se mi líbí použití slova socialismus. Spousta mluvků blafe o životě v komunismu, plete si ho s komunistickým režimem, a přitom tady žádný komunismus nikdy nebyl. To, v čem jsme žili, bylo období budování socialismu. Začalo Vítězným úmorem a skončilo zametovým Listopadem.
Narodil jsem se v listopadu 1948, nejsem přenošený ani nedonošený, tak si to spočítejte, a vyjde vám že jsem dítě Února. Moji rodiče, když jsem se jim narodil, žili v malé vesnici u Prahy, nyní jedné z městských částí našeho hlavního města.
V přízemí domu na náměstí, kde jsem s rodiči bydlel, byla prodejna drogerie a ve vedlejším domě prodejna potravin. Tam mě s sebou brala maminka na nákup. Pamatuji si jasně na potravinové lístky, ze kterých prodavačky nebo pan vedoucí odstřihovali 1 kg chleba a podobně. O měnové reformě byly v prodejně nápisy ceny 1:5.
Do školy jsem tehdy ještě nechodil, znal jsem sem tam nějaké písmenko a všechny číslice, když jsem něco neuměl, poučila mě maminka nebo jiný dospělý, případně starší kamarádi. V obchodech toho tehdy moc nebylo a fronty se stály i na vejce nebo na mléko. Pro něj se chodilo s bandičkou. Měli jsme dvě. Menší byla litrová, větší dvoulitrová, chodilo se s nimi i pro pivo.
Dost vzácné bylo i různé ovoce, pomeranče a citrony. Náš soused na chodbě pracoval někde v Jednotě, to bylo lidové spotřební družstvo a patřily do něj prodejny potravin, drogerie, železářství a myslím, že i řeznictví. Měl různé známosti, táta s ním kamarádil a společně si sdělovali kritické názory na tehdejší vládnoucí režim. Mně občas přinesl nějakou úzkoprofilovou mlsotu, třeba loupané alaburky nebo před vánocemi paraořechy. Díky němu jsme měli třeba citrony během roku a ne jenom o Vánocích.
V létě jsme na nedělní procházku chodili „na skálu“. Byl to takový částečně zalesněný kopec nade vsí a seděli jsme tam ve stínu na dece. Maminka měla v tašce vždycky nějakou sváču a proti žízni jsme s sebou měli bandičku na mléko se šťávou. To byla voda s ovocným sirupem a v ní trochu vymačkané citronové šťávy pro chuť. Se vším se tenkrát šetřilo, i ten citron se vymačkal úplně. Kousíčky citronové dřeně plavaly ve šťávě a já si na nich pochutnával. To výletní pitivo je jedna z mých nejranějších vzpomínek na dětství.
Později naši sehnali v obci parcelu a stavěli si tam domek. To už jsem chodil do školy. V sobotu po příchodu ze školy jsem obědval ve školní kuchyni, doma jsem se převlékl, popadl bandičku na mléko, 2,10 Kčs a cestou koupil do bandičky tři půllitry „obyčejného světlého“v hopodě „Na točně“. Na parcele mě vítal zedník s tím, že konečně má čím zapít oběd a že zatím můžu zalít spáry mezi cihlami. Moc jsem toho na stavbě nezastal, když jsme se stěhovali „do svého“, chodil jsem do šesté třídy, ale nějaká pomoc to byla.
Tátu vyhodili z úřednického místa k lopatě a on se, reakcionář jeden zavilej, u té lopaty skoro vyučil zedníkem a v domku si udělal všechny vnitřní omítky. Měl tréning z mládí. Byl ze tří bratrů nejstarší, a než šel ráno do školy, přivezl trakař trávy pro králíky. Co nesežraly, to se usušilo na zimu. Bez králíků by moc masa neměli, dědy byl přadlák, i když nepil, moc peněz neměli. Aby v zimě v chalupě nezmrzli, chodil děda se svými syny od jara do podzimu do lesa na pařezy na topení. Můj otec prostě hodně vydržel. Já si pamatuju, jak když přišel z práce domů, převlékl se do jiných montérek a šli jsme na zahradu a třeba jsme šalovali překlady nad okna nebo je betonovali, aby se mohlo v sobotu a v neděli zdít dál.
V domě na náměstí naši platili za byt 1+1 se suchým záchodem na chodbě čtvrtletně 125 Kčs. Pumpa a dešťová kanalizace byly na dvorku. Když jsem si o tři roky později vydělával v místní cihelně na Flexaretu (stála 930 Kčs s brašnou a adaptérem na kinofilm), měl jsem jako pomocník bagristy 4,75 Kčs za hodinu. A první výplata po vojně (technolog normovač) dělala 1410 Kčs hrubého. To už bylo dětství dávno pryč.
Ještě několik dobových anekdot:
Socialismus nemůže existovat v malých státech, jako je třeba Monacké knížectví nebo Lucembursko, protože do tak malých států se nevejde tak velký bordel.
Pán chodil po ulici a volal: „President je vůl!“ Zavřeli ho, u soudu se hájil, že myslel amerického presidenta. Předseda senátu rozsudek odůvodnil tím, že moc dobře ví, kdo je ten vůl.
Blázen v blázinci si napsal na jednu dlaň číslici 5, na druhou 9 a tleskal. Na otázku, co dělá, odpověděl: Plácám páté přes deváté jako Chruščov.
President Novotný byl tak zvědavý na anekdoty, co o něm reakce vykládá, že je nechal sbírat. I s jejich vypravěči.
Karel Peterka
Celkem spokojený důchodce, dříve pracující ve strojírenství a stavebnictví.