Je podvečer, stmívá se rychleji než u nás doma, světlo je jiné, tráva zelenější, vlhká a hluboká. Vstoupíš do ní a pohltí tě, polkne a nevydá. Chlad od potoka. Strmé louky směřují k tmavnoucí modři, údolí je hluboké, hlubší, než sedmiletý chlapec kdy viděl. Trochu se bojí, ale hlavně je rozrušený očekáváním. Zítra ho čeká velký zážitek.
Ten kluk jsem já. Jsem na prázdninách po první třídě, je mi sedm. Po celodenním putování různými vlaky a autobusy jsme přijeli do penziónu Prokop a zítra půjdeme na Sněžku. Nikdy jsem nebyl tak daleko od domova, v krajině tolik cizí. Kdybyste se mě zeptali, kolikátého je, určitě bych to nevěděl. Ale dějiny mi už za chviličku nabídnou mimořádně kvalitní mnemotechnickou pomůcku.
***
V dětství jsem o socialismu věděl tolik, co ryba o vodě: všechno a nic. Byl to prostor života, jiný neexistoval. Narodil jsem se v roce 1961, pět týdnů před Gagarinovým letem a necelý rok po přijetí ústavy z 11. července 1960. Ta byla pozoruhodná mimo jiné tím, že jsme v ní jako historicky druhá země na světě přijali slovo „socialismus“ do oficiálního názvu státu. Považte: tak dobří jsme byli. Jen krůček za Sověty.
Nevím, v kolika letech jsem poprvé mluvil s člověkem, který doopravdy někdy byl na Západě. Ale určitě mi bylo víc než patnáct.
Československá socialistická republika! To znělo kovem a zářilo barvami státního znaku, všemi čtyřmi: červenou, modrou, bílou a zlatou. Pavézu se lvem korunovaným pěticípou hvězdou nosili na prsou sportovci, obzvlášť pěkně vypadala na hokejistech, protože ti dost často něco vyhráli. (Klíčovým memem mé generace ostatně navždy bude 5:4, 2:0, 4:3.)
Je těžké nevzpomínat na dětství sentimentálně (a se značnou dávkou iluzí). Je těžké neuvažovat o dějinách analyticky (a s amatérskými chybami). Je mimořádně těžké oba přístupy skloubit. Řešení jsem nakonec našel v nenápadném prvním slůvku zadání: mé dětství za socialismu. Mé. Bez pokusů o zobecnění, analýzu, cokoli.
***
Historie se dostavila ráno, těžkým krokem. Vy slyšitě: grochočut sapogi. Rodiče si ráno pustili tranzistorák, aby zjistili, zda nás cestou k vrcholům nečeká bouřka, a tím pádem se dověděli, že počasí není toho dne nejzajímavější novinkou. Začali spěšně balit čerstvě vybalené batohy. Nepůjde se na Sněžku, pojede se domů.
Nevzpomínám si, že bych protestoval, což se dá vysvětlit tím, že jsem se trochu bál té veliké Sněžky. Co je zajímavější, nevzpomínám si, že bych se na něco vyptával. Snad jsem cítil, že na dětské otázky není vhodná chvíle. Snad mě zakřikla moje rázná maminka. Táta ne: ten vypadal, že někdo zakřikl jeho.
Autobus z Pece si nepamatuji. Nádraží ano. Bylo na něm mnohem víc lidí, než když jsme předchozího dne přijeli. Nebylo skoro k hnutí. Noviny ve stánku křičely velikým titulkem: Se Svobodou – za svobodu! Přišlo mi vtipné, že jsme právě ve Svobodě nad Úpou, a nejspíš jsem to řekl nahlas. Našim to vtipné nepřišlo.
Asi je to na mně vidět dodnes: byl jsem tou dobou takové to protivné přemoudřelé dítě, co byste ho občas trhli mezi dveřmi. Číst mě naučil děda, když mi bylo pět — za tím zištným účelem, abych mu nahlas předčítal noviny, když si balil cigarety do zásoby. (Myslím, že dosud není dostatečně vědecky prozkoumáno, co se stane s mozkem předškoláka, když nahlas překoktá desítky úvodníků Rudého práva.) Kouřil hodně. Naučil mě jedním vrzem i azbuku, možná tušil svoje. Ocenil jsem to doopravdy až o patnáct let později, když jsem studoval ruský překlad Knuthova veledíla The Art of Computer Programming, zakoupený za pár šupů v pražské Sovětské knize. Anglický originál samozřejmě na východ od Chebu k sehnání nebyl. A i kdyby byl — rusky jsem uměl mnohem líp než anglicky, což ostatně platí dodnes.
***
Mé dětství za socialismu, můj jednadvacátý srpen. Když myslíme na dějiny, často zapomínáme, že žádné období nebylo homogenní. Není pravda, že po třicetileté válce úpěl celý národ a pořád: osudy elit, tedy učebnicová látka, nejsou totožné s všedním údělem většiny. Není pravda, že za Protektorátu všichni a pořád čekali, kdy na dveře zabuší gestapo. Totéž platí o období 1948 – 89: miliony individuálních osudů, každý příběh jiný. Někdo zažil útlak a teror. Někdo poklidný a víceméně spokojený život bez větších problémů. Těch druhých bylo nesrovnatelně víc. Samozřejmě nadávali na poměry, samozřejmě si vyprávěli anekdoty o esenbácích, o Husákovi. Ale celkem nic to neznamenalo.
Každý den byl stejný, to si pamatuji dobře. Možná je to vůbec nejsilnější pocit spojený s dětstvím. Nic se nedělo. Jen opravdu výjimečně. Ale pak to stálo za to.
***
Přistavili vlak, pochybuji, že měl něco společného s jízdním řádem. Byl v něm přesto průvodčí a cvakal lístky. Táta stál kdesi na chodbičce, mámu a mě pustili sednout. Mnozí byli toho dne laskaví. Trutnov, Starkoč, Jaroměř. Přemoudřelé dítě luštilo z náznaků, z řečí neznámých lidí, co se vlastně děje. A vyluštilo to víceméně správně, protože se nahlas zeptalo, zda se teď staneme další svazovou republikou (ano, tenhle termín opravdu znali sedmiletí, i ti nepříliš přemoudřelí), budeme muset všichni mluvit rusky a platit rublem.
Máma mi beze slova dala facku. Ne zlou, takovou smutnou a unavenou. Nikdo nic neřekl. A já byl taky zticha až do Hradce. Přemýšlel jsem o hokeji: když budou v jednom týmu hrát Holíkové, Nedomanský, Firsov a Jakušev, budeme mistři světa pořád a navždycky. Jenže kdo budou ti my?
Z Hradce jiným vlakem do Pardubic. Tam další přestupování, čekání, hledání nástupiště. Nervózní a zmatení dospělí znamenají pro dítě totální ztrátu jistot, změnu světa. Motorovým rychlíkem dolů na Vysočinu. Rosice, Chrudim, Slatiňany, Chrast u Chrudimě, Žďárec u Skutče. Motorový rychlík se mi cestou do Krkonoš moc líbil: malý, trochu jako hračka, a přitom skutečný vlak. Teď jsem z něj požitek neměl. Vlak už nebyl natřískaný jako ten první. Jedno s ním však společné měl. Cizí lidé si spolu povídali. Nemlčeli a netvářili se, že se neznají, jak jsem na to byl zvyklý. To byl další jasný důkaz, že se děje něco moc vážného. Paní přes uličku vyprávěla, že její syn už nakládá auto a ještě večer celá rodina vyrazí do Rakouska. Připadalo mi to, jako by se chystali na Mars. Vlastně mi Mars připadal blíž než Rakousko: jednou na něj půjde doletět ze sovětského Bajkonuru. Jako letěl major Jurij Alexejevič Gagarin, po něm Titov a ta Valentina s nezapamatovatelným příjmením. Mars není za ostnatým drátem.
Hlinsko v Čechách. Ždírec nad Doubravou. Chotěboř. Rozsochatec.
***
Bylo mi sedm a snažím se opravdu vzpomínat, nefabulovat. Myslím, že je moje vyprávění jakžtakž autentické, protože jsem o té dlouhé cestě domů nikdy s nikým nemluvil. Dospělí mi nemohli vložit do hlavy svou verzi. Měl jsem pocit, jistě pravdivý, že o tom nechtějí mluvit. Že se to nehodí. Velká zkušenost: na některé věci je lépe se neptat. Naučila se to jedním vrzem celá moje generace. Starší se nic učit nemuseli, ti to dávno znali. Nevěřili byste, jak rychle a přirozeně tyhle věci pochytíte. Jak ta ryba ve vodě: vstřebáte je kůží.
Když si to zkouším zpětně představit: asi měli trochu strach, asi měli vztek, ale řekl bych, že hlavním pocitem, který zažívali, bylo ponížení a křivda. A ztráta budoucnosti. To jsou emoce, které dospělý dítěti těžko sdělí. Neví jak, nemá jak. Kromě toho, oni oba už jednou poznali, jaké je žít v okupované zemi. Já se s tím měl teprve seznámit.
Bylo mi sedm a líčím to dramaticky, protože jsem to tak vnímal: najednou přiletěla nesrozumitelná noční můra, na kterou je očividně krátký i můj táta — člověk, který si vždycky věděl rady se vším. Konec světa: a on to pro mě konec jednoho světa byl. Dítě se má důvěry ve všemocnost dospělých zbavovat jinak než takhle, řekl bych.
Bylo mi sedm a dneska vím, že naše jednodenní anabáze nestojí ani za zmínku ve srovnání s osudy mnohých jiných. (Dvacáté století!) Je ale moje.
***
Rychlík dojel na konečnou, do našeho Okresního Města. Bylo pozdě odpoledne. Uprostřed autobusové smyčky před nádražím stál tank. První, který jsem doopravdy uviděl. Kolem něj vojáci v jakýchsi montérkách. Malí, černovlasí, umaštění.
Pak jsem pár dní nesměl ven. Televize vysílala monoskop, ale bez přestání v ní někdo mluvil, vzrušené hlasy bez tváří. Pamatuji výzvy: obracejte směrové tabule na křižovatkách! Bylo mi líto, že s tím nemohu jít pomáhat. Rodiče byli pořád někde pryč. Sháněli konzervy a podepisovali petice. Jak se mělo ukázat, oboje zbytečně. Válka a hlad nepřišly a petice tanky nevyhnaly. Když jsem šel do školy, byl už v Okresním Městě klid. Cizí vojáci nechodili v tankistických montérkách, ale v divně zelených uniformách, ošklivých ve srovnání s československými. Zdi byly popsané hesly. Na našem domě stálo (a k přečtení to bylo ještě pěkných pár let): Ať žije Dubček, Svoboda, Černík a Císař! Ten císař mě mátl, jaký císař? „Dubčekovi slivovici, Novotnému přes palici“ bylo srozumitelnější, i když jsem nevěděl, kdo je Novotný. Některá hesla v příštím roce zabílili, ale většina prostě vybledla do nečitelna.
Osamocené vile v parku u rybníka Hastrman se začalo říkat komandatura a stála před ní stráž se samopaly. Báli jsme se chodit kolem spíš kvůli velkým vlčákům za nesolidním plotem než kvůli zbraním. Ty jsme zvědavě okukovali a vojáci nám je docela ochotně ukazovali. Hráškově zelených uniforem a legračně velkých brigadýrek však ve městě postupně ubývalo. Pak zmizely úplně, stáhly se do lesů za Bílkem, kam od té doby nikdo nechodil. Uprázdnila se i komandatura a později se z ní stal Dům pionýrů a mládeže. Chodil jsem tam na promítání. Obzvlášť se mi líbily sovětské filmy Planeta bouří a Člověk obojživelník.
Dál to znáte.
Petr Koubský
Vydavatel @067cz, jeden ze zakladatelů @iCollege_cz, učitel na VŠE, publicista, moderátor konferencí. Pracoval jako programátor a jako dlouholetý odborný novinář v časopisech Softwarové noviny a Inside. Napsal a přeložil několik knížek o počítačích.
