Mým dětstvím jsou šedesátá léta v severočeském pohraničí na malé vesnici, kde můj otec zastával funkci tajemníka MNV. Všechno bylo všech a všude se smělo, alespoň tak mi to pohledem dětských očí připadalo.
A jak už to tak bývá, dceruška chodila všude s milovaným tatínkem, takže i do úřadovny výboru, a než taťka projednal a podepsal své úřední záležitosti, já měla povoleno ťukat si na stařičkém psacím stroji.
Sekretářka byla mladá žena a zřejmě jsem jí nahrazovala dítě, které ještě neměla, tak jsme si mohla prakticky dělat vše, co se mi zamanulo, a psát a psát. Byla to pro mne tak důležitá činnost, že jsem se cítila velmi důležitě a byla jsem na to patřičně pyšná.
Jenže časem mi to zevšednělo a já se začala zajímat o větší stroj, a to ústřednu veřejného rozhlasu. Pavlína, tak se ta sekretářka jmenovala, mi ukázala, jak se pouštějí gramofonové desky, a já měla novou, zajímavější a pro mě zase velice důležitou práci. Každé odpoledne, sotva jsem dorazila ze školy, šup na MNV a již veřejný rozhlas vyhrával do vsi a přilehlých obcí dechovku a populární písničky. Dokonce jsem otce uprosila a nakonec i chodila gramofonové desky sama kupovat podle svého uvážení. Tenkrát jsem milovala populární duo Simonová + Chladil.
To časem také pominulo a já již, jako pionýrka, byla pověřena starat se o obecní nástěnku. Plnila jsem jí agitačními obrázky vystřiženými z novin a časopisů na oslavu všech socialistických svátků a výročí. A písmenka? Ty jsem si sama vyrobila. A opět jsem byla náležitě pyšná na své dílo. Dokonce o mě psali i v okresních novinách.
Nutno ovšem říci, že jsem nebyla jen hodné dítko, ale také jsem uměla taťku rozpálit do běla. To když jsme s kamarádkami v rámci holčičích her očistily a ozdobily starý zapomenutý pomník německých vojáků. No nazdobily jsme ho tak, že oslavovaný pomník Julia Fučíka opodál byl vedle jako šedá chudinka.
Jen co jsem přišla domů, táta spustil: „To snad není pravda. Vždyť mi naděláš velké problémy. Jak asi budu vysvětlovat, že dcera obecního funkcionáře zdobí hroby nepřátel…!“ No, slíbila jsem, že už tam nepůjdu, ale občas se tam našel pugét lučního kvítí, který hrdě zdobil vázičku.
To ale neznamená, že jsem vyrůstala v čistě komunistické rodině.
Babička byla silně založená věřící a já s ní velice ráda chodívala do kostela na mše. Dnes sice věřící nejsem, ale alespoň vánoční půlnoční mši si ráda prožiji. Je slavnostní a krásná a v naší dnešní uspěchané době působí klidně a vyrovnaně.
Také jsem měla strejdu v západním Německu, který k nám zpočátku jezdíval na návštěvy, protože ještě mohl a já, malý capart, se na něj dívala, jako by přijel z jiné planety. A teta? Ta mi připomínala královnu z pohádek. Těch dárků pro celou rodinu! A považte, dostala jsem placaté žvýkačky, to bylo tenkrát něco nevídaného. A ta chuť! Později, když již k nám do Čech nesměli jezdit, nám posílali balíky, a v nich bylo vždy nějaké to oblečení pro mě. Jedno léto jsem dostala krásné šaty, které tady nikdo neměl a patřičně jsem na ně byla hrdá. Chodila jsem v nich do obecní školy. Jasně, že jsem se chlubila: „To mi poslal strejda ze západního Německa.“
Tato věta stála otce pohovor se soudružkou učitelkou a já už šaty do školy nesměla nosit. Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale táta řekl, a tak to bylo. Šly tedy hluboko do skříně.
To byl můj první střet s totalitou, ale to já ještě nechápala. Nevěděla jsem o žádných zákazech, příkazech, rozdělení světa na „hodný“ Východ a „zlý“ imperialistický a vykořisťovatelský Západ. Dětství bylo pro mě ideál. Byla jsem šťastné dítě.
Časem, až v dospělosti, jsem pochopila a prokoukla všechna zvěrstva doby mého dětství a dospívání v období socialismu, a to díky vyprávění jedné starší ženy, která prošla věznicí, a to jen proto, že se zamilovala do anglického vojáka, vzali se, čekali dítě! On však musel odejít domů a ona místo s ním, putovala do věznice, kde o ještě nenarozené dítě přišla. Měla zkažený celý život. Děti již mít nemohla, zdraví měla podlomené. Její vyprávění jsem s ústy dokořán vyslechla na jaře roku 1989, kdy mne měla zastoupit v zaměstnání po dobu mé mateřské dovolené.
Eva Struhárová
Redaktorka obecního časopisu, obecní kronikářka a psavec. Amatérská fotografka.
