Hořké zrání na sklonku Věčných časů (Přemysl Bis)

Jsem dítě podzimu roku 1976, podzim miluji a jeden takový, podzim socialismu jsem prožil.

Synek zelináře, obklopený hračkami z Tuzexu a sběratelských burz, dítě co nejedlo zeleninu, ba ani to ovoce. Mandarinky podpultové, otcem dovezené na Vánoce v několika přepravkách k nám domů jsem stihl porozdávat zájemcům z řad kamarádů a spolužáků během několika hodin. Otec ranami nešetřil.

Já vůbec rád rozdával, a tak mnohé děti měli doma ode mě autíčko Matchbox od Lesneyho, když si tak dole pod balkónem zavolali, hodil jsem… táta si se mnou moc nehrál, tak co s těmi auty. Jak já svým kámošům ze sídliště naopak záviděl hračky made in Czechoslovakia, takové dnes sbírám jako artefakty, nevím čím to, ale ty já doma neměl. Za jedno z prvních pískacích triček z pouti jsem si domů donesl poznámku, prý mi jej ostatní děti závidí, psala soudružka učitelka, a navíc mi na něj pískají, prosím nedávejte mu je do školy!

Život na rozestavěném sídlišti byl prima, všude bylo plno dětí, tenkrát si děti hrávaly venku a domů je matky volali až se soumrakem, všude plno dobrodružství.

Sem tam nějaká ta válka s kousky jílu či kameny, stálo mě to nejedny brýle, sem tam na někoho něco spadlo, třeba panely, sem tam někoho poštípala skelná vata. Moderní panelové sídliště budovali pod dohledem bachařů vězni z hradecké věznice, stavbaři byli věčně opilí.

Ze všeho toho si stejně nejvíc vybavuji, kterak Hanka Kofránková (kdoví jak ta dnes vypadá) na lavičce u nich před vchodem pitvala vrabčáka, nalezenou mrtvolku.

Škola na prvním stupni nestála za řeč, samé kecy o Sovětském svazu, o atomové bombě, o zlém Reaganovi a taky o míru. U nás doma už dávno mír nebyl, manželství mých rodičů spělo ke konci.

S druhým stupněm se škola stala o dost zajímavější, protože hodiny Občanské nauky hlásaly samá pozitiva a já z domova i reklamních katalogů západoněmeckých obchodních domů tušil, že všecko je jinak. Když třeba nemůžete na začátku školního roku donést paní třídní učitelkou požadovaný toaletní papír, protože jej není kde koupit, je to celkem vážná věc, ale fabrika v Harmanci vyhořela, kupujte si noviny, po přečtení pomačkat a zrecyklovat.

Těžko rozdýchávala soudružka zástupkyně v hodinách občanky všetečné otázky na životní úroveň za západní hranicí, docela by mě zajímalo, co pak psala do posudků na žáky mého typu, zlobivé, drzé a informované. Jenže my s kamarádem Ondrou chtěli pít kokakolu z plechovky a kolem sebe mít šrumec amerických velkoměst. Puberťáci.

Na pionýrském táboře na Želivce jsem někdy kolem roku 1987 poprvé zaslechl slova skaut, skauti. Asi ne náhodou, náš pionýrák totiž stál na tábořišti bývalého 45. oddílu skautů z Prahy. Naučil jsem se kreslit lilii a na podsadu, z vnitřní strany dvířek jsem si ji křídou namaloval. Můj spolubydlící ze stanu ji pak musel potupně mazat při rozhořčené reakci soudružky skupinové vedoucí.

Další rok na dalším táboře jsem již pod zhoubným vlivem ideologické diverze prorokoval, že skauti tu opět brzy budou. Dostalo se mi poučení od jiné soudružky skupinové vedoucí, že takový hloupý spolek buržoazních dětí už se nikdy neobnoví a perestrojka na tom nemůže změnit zhola nic. Já pionýr nebyl, jako zlobivý nositel dvojek a trojek z chování jsem doJiskřil, a tím úsilí socialistické společnosti o mé pionýrství zhaslo. Zdalipak se vedělo, že za pionýra nechtějí vnuka někdejšího vysokého důstojníka StB?

Být pionýr? Nezájem, já už byl tou dobou dospívající klacek a pod vlivem folku mě zajímala volnost, toulání, kamarádství… Hodně folkové muziky neznělo kupodivu jen z rádia Hvězda anebo Praha při ranním vysílání, také na Svobodné Evropě sis mohl nějakou poslechnout, a když Ondrův otec, kulturní referent PKO začal vozit ze Sovětského svazu desky s hudbou západních kapel, byla tam Glasnosť přece, přibyl k folku i folkrock a rock. Bylo léto 1989.

To už jsme Svobodku ladili mnozí, soused mi naznačil, že ji poslouchám moc nahlas, prý by to mohl být průšvih.

Táta s mámou doválčili, on seděl v kriminále za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a čekal na Havlovu amnestii, ona si našla přítele.

S oním přítelem jsme pak jeli v prosinci toho roku do Vídně a měli před Brnem vážnou autonehodu. Vážnou pro naše embéčka, my pasažéři jsme odjeli zdraví zpět domů, Vídeň se ty Vánoce musela obejít bez nás. Ani dopraváci a VB totiž v tom kvasu nestíhali řešit situaci na silnicích, takže tam, kde včera havaroval autobus a poničil zabezpečení stavby, tam dnes naše auta spadla do základů budoucího mostu. Na Silvestra jsem tolik opojených opilých a dokonale šťastných dospělých už nikdy neviděl.

Všude kolem začala divoká, nezkrotná SVOBODA a mě začalo ono hořké zrání, bylo mi třináct.

 

Přemysl Bis

Píše od roku 2007 blog Tlampač Univerzál, protože z přetlaku myšlenek začal šílet, nyní myšlenky vytrubuje do světa, ať si z nich šílí ostatní. Pracoval jako prodavač, pracoval v neziskovce s bezdomovci, pracoval… a zase bude. Přispívá na web Krausmagazín.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *