Milí žáci a žákyně!
Chodíte do školy, abyste se dobře připravili pro život a budoucí práci. Chceme, aby z vás vyrostli vzdělaní a kulturní lidé, abyste byli čestní, řádní a pracovití, tělesně i duševně zdraví, abyste měli rádi svou zemi, komunistickou stranu i velké společenství socialistických států v čele se Sovětským svazem. O vaši výchovu se stará škola spolu s rodiči a s Pionýrskou organizací Socialistického svazu mládeže. Vaše chování sleduje a o vaši výchovu má zájem celá naše veřejnost. Nejvíce však záleží na vás samých. Jde o to, abyste se sami chtěli svědomitě učit a řádně se chovat.
V roce 1976, kdy jsem začal chodit do školy, byla shora citovaná slova uvedena na první stránce každé žákovské knížky. Většina společnosti tehdy již uvykla rituálu neustálých slibů a permanentních manifestací, které v podobě gigantických hesel dominovaly, tehdy už většinou dost omšelému a šedivému, veřejnému prostoru. Barevné, tedy rudé či žluté na rudém podkladu, byly jen agitační výzvy k boji za mír, jež se střídaly se závazky slibujícími překročení plánu nebo splnění závěrů sjezdu KSČ. V Praze na budově IPS byl dokonce neon, jenž i ve tmě celému Náměstí kubánské revoluce a přilehlým ulicím vypaloval cejch „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!“.
Příjmení, které jsme zdědil, se mému okolí, asi zcela zákonitě, jevilo být právě takovým nápisem. Automaticky generovalo nejenom představu, kam a proč patřím(e), ale i zdrženlivou, odtažitou a v některých případech i nevraživou reakci. Zároveň však zakrývalo skutečnost, že děda z tátovy strany do Československa sice přišel ze „správné“ světové strany, ale jako příslušník „nevhodné“ bílé emigrace, i že druhý děda svůj výzkumný pobyt v USA ještě před mým narozením prodloužil natrvalo. Kombinace toho, co bylo zjevné, i toho, co zůstávalo skryté, vytvořila „červenou nit“ mého dětství v socialismu, mou „bipolární poruchu“.
Poprvé jsem narazil, či spíš „náraz“ vyvolal, zcela nevědomky. Velmi brzy jsem se naučil mluvit, a díky dědovi i rusky. Přeplněná tramvaj v srpnu 1971 opravdu nebyla vhodným prostředím na promluvu v ruštině, byť z úst tehdy ještě ne dvouletého dítěte. Máma prý byla ráda, že nás, podotýkám na zastávce, z tramvaje jen vyhodili, a že kočárek, mě i sebe mohla domů dopravit pěšky. Tehdy jsem se začal učit, že ne všechno z toho, co se říká doma, se může říkat i venku, a to včetně volby jazyka. Zcela přelomovým, alespoň se mi to tak dnes jeví, však byly pro vyprofilování mé bipolární poruchy roky 1979 a 1980.
Jednou z mála možností, kdy se veřejně dala demonstrovat nespokojenost se SSSR, byla hokejová utkání. S našimi vrstevníky jsme, spolu s bráchou Markem, u nás v parku hráli „hokej“ a prožívali úspěchy i neúspěchy našich, což pro nás všechny byli ti, kteří měli dres „se lvíčkem na prsou“. V dubnu 1979 se však stalo něco zvláštního. Tehdy naši v Lužnikách se sbornou prohráli 1:11, a i když už se párkrát předtím stalo, že já byl „Michajlov“ a brácha „Makarov“, tak tentokrát jsme to slízli tak, že jsme oba šli domů s brekem.
Někdy tou dobou jsme ve škole dostali domácí úkol napsat telegram tetě, že za ní přijedeme na návštěvu. Doma jsem tedy našel adresu a napsal telegram: Ahoj teto, prijedeme v sobotu ve 14:00. Uz se nemohu dockat, Michal s rodici. Komplikace, jak se ukázalo, spočívala v adrese, protože moje teta „bez souhlasu československých úřadů“ žila v Americe, konkrétně v Salt Lake City, v Utahu. Celou tu dlouhou a nesrozumitelnou adresu, včetně nic neříkajícího termínu „ZIP code“ jsem sice přepsal správně, ale místo pochvaly jsem to musel vytrhnout a přepsat. Vůbec jsem tomu nerozuměl, ale jak jsem se až po několika letech dozvěděl od rodičů, moje třídní, na kterou dodnes s láskou vzpomínám, jim zavolala, moc se omlouvala a poprosila, abych to přepsal. Tehdejší ředitelka byla kovaná a dcera mé třídní byla čerstvě provdaná do Jugoslávie, kam se smělo jezdit jen na výjezdní doložku. Ve škole rovněž ležela žádost o vyjádření souhlasu k návštěvě mých prarodičů, kteří v roce 1977 získali americké občanství a následně se jim podařilo, i z pohledu československých úřadů, pobyt legalizovat. Tetu jsme tedy v telegramu přestěhovali do Pardubic a do Ameriky se jelo.
I když si máma s rodiči čas od času telefonovala, já babičku s dědou znal jen z fotek. Cesty do Ameriky jsem se strašně bál, protože ta země, jak říkali v televizi, byla nepřátelská a chtěli válku. Taky ukazovali, že tam je spousta nezaměstnaných, lidé žijí v bídě a na ulicích se pořád perou s policií. Ze všeho nejvíc jsem se ale bál toho, že mě v noci přijde zavraždit černoch. Dodnes netuším, kde a jak se vzala právě tahle obava, ale ta byla zásadní. Nakonec jsem přežil. S dědou jsme, asi třetí den po příletu, šli hledat demonstrace, ale žádnou jsme nenašli, stejně jako jsme nenarazili na válečné štváče. Možná to bylo tím, že ve Philadelphii nemají Wall Street, ale to jsem tehdy ještě nevěděl. Zato jsem, poprvé v životě, viděl bezdomovce a ortodoxního Žida. A taky spoustu černochů, kteří o mě vůbec nejevili zájem, i když já z nich byl nejprve strachy bez sebe a pak úplně paf. Zcela fascinován jsem ale byl tím, kolik bylo všude lidí, že na ulici občas někdo hrál nebo zpíval, všichni měli obrovská auta a celé to bylo hlučné a barevné!
O necelý rok později, v květnu 1980, jsme celá rodina letěli do Moskvy. Můj táta byl tunelář, což tehdy označovalo jen odborníka na podzemní stavby, a podílel se na od výstavbě metra v Praze od samého počátku. Pracoval v Metroprojektu, a protože byl zcela bilingvní a Sověti mimo jiné předávali zkušenosti, ať chtěné či nechtěné, i se stavbou metra, tak tam měl spoustu kontaktů a nakonec i známých. Cesty do Moskvy jsem se ani trochu nebál a měl jsem pocit, že konečně uvidím něco úžasného. A viděl jsem.
Moskva byla obrovská, čerstvě opravená, vyčištěná a upravená, protože za dva měsíce měla začít letní olympiáda. Ve srovnání s Amerikou však byla tichá, na širokých ulicích jezdilo málo aut a s námi, protože bylo vidět, že jsme cizinci, se nikdo nechtěl moc bavit. V Americe jsme si s bráchou zamilovali McDonald’s a už v Praze na letišti jsme žadonili, abychom tam mohli jít i v Moskvě. Nešli jsme, protože ho tam tehdy ještě neměli, a byli jsme zcela fascinováni, kolik dalšího tam ještě neměli. Nikdy jsme neviděli tak velké a zcela prázdné obchody jako v Moskvě. V jednom měli jen hořčici, v druhém vedle obrovského pytle seděla prodavačka a do přinesených nádob, pytlíků či tašek odvažovala mouku. U našich známých se přitom stůl prohýbal pod nejrůznějšími lahůdkami, protože černý trh s potravinami fungoval. I u nich na záchodě však místo toaletního papíru byly nařezané noviny. Snad se ještě sluší dodat, že dnes z lidí, s nimiž jsme se tehdy v Moskvě seznámili, již v Rusku nikdo nežije. Všichni skončili v USA, nebo Izraeli.
Na závěr pobytu nás naši za odměnu vzali do GUMu do oddělení hraček. A tady, alespoň v mých tehdejších očích, dostala Amerika konečně na frak. V životě jsem neviděl tak velké množství zbraní pro děti na jednom místě. V Americe sice měli různé kolty, indiánské čelenky a tomahavky, ale plastový kulomet Maxim (měl bleděmodrou hlaveň a růžový štít, takže vlastně nevím, jestli nebyl pro holky) nebo zelená helma s rudou hvězdou, to tam neměli. Rodiče nám však nic z toho nedopřáli a pro kamarády a spolužáky, kterým jsme z Ameriky přivezli hromadu žvýkaček Hubba Bubba, které tam tehdy začali vyrábět, nebylo taky nic.
I když se během následujících osmi let, které jsem prožil na základce a na gymplu, odehrála celá řada zajímavých věcí, ony dvě návštěvy byly pro můj další vývoj rozhodující. Do Ameriky jsem se podíval ještě dvakrát a byl jsem zas a znovu konfrontován a překvapován pozitivy i negativy života ve zcela jinak strukturované a fungující společnosti. Mimo jiné jsem tam poprvé přečetl „Jeden den Ivana Děnisoviče“, což dosti podstatně přispělo k prohloubení mé bipolární poruchy. Také jsem měl možnost ověřit si, že i když je řada Američanů upřímně fascinována gigantickým SSSR, o naší existenci nemají tušení, což zásadně kontrastovalo se všeobecně pozitivním dojmem, který Československo vzbuzovalo v SSSR.
Ve třetím a čtvrtém ročníku mých gymnaziálních studií, tedy v letech 1987 a 1988, se díky tehdy probíhající „perestrojce“ a možnosti sledovat i v Praze sovětskou televizi, ruština konečně stala řečí, jež umožňovala přístup k zajímavým informacím. Zároveň to však ve škole vyvolávalo napětí, pramenící z neustále zdůrazňované teze, že přestavba v Sovětském svazu nesmí být zneužívána ke zpochybňování odkazu Října či Února či k neodpovědným pokusům negovat celou epochu, a to zejména u ještě nedospělých studentů, kteří uvažují o dalším vysokoškolském studiu. Nejdřív musíme dospět, což se mi v jistém ohledu podařilo.
V březnu 1988 jsem dostal řidičák a táta rozhodl, že je třeba co nejdříve získat praxi. Máme chalupu v Podkrkonoší, a i když jsme normálně jezdili v pátek, tak tentokrát jsme jeli až v sobotu. Bylo 2. dubna, byl jsem nervózní, protože se mi řídit auto moc nechtělo, ale až do Boleslavi probíhala cesta standardně. Hned za sjezdem na Jičín jsme však narazili na kolonu náklaďáků, jimiž se dočasně umístěné jednotky neustále přesouvaly sem a tam. Bohužel mířily stejným směrem, jako my, tedy na Jičín a dále na Trutnov, a než jsme dojeli na chalupu, tak se mi podařilo celou tu kolonu, celkem 142 náklaďáků, předjet. Nejen, že jsem nás dovezl celé, ale celkem jsem zvládl ignorovat i naštvané řidiče dalších osobáků, pro něž byl můj styl jízdy evidentně větším problémem, než celá kolona. Pokud budeme za konec dětství považovat dosažení 18. narozenin, tak mohu konstatovat, že jsem se, po boku sovětské armády, stal řidičem a tím překročil práh dospělosti.
Michael Romancov
Pedagog Institutu politologických studií na FSV UK, vystudovaný politolog ve specializaci politická geografie, celoživotní učitel s celoživotním zájmem o Rusko a vše, co s ním souvisí.
