Památník (Daniela Fischerová)

Dějiště: škola na takzvaném Čapajáku, Čapajevově náměstí v Praze, dneska Lobkowičáku. Doba: končí padesátá léta. Je mi osm, a pak víc.

*

Začíná to dramaticky, mám spor se samotným Bohem! Naši mě zapsali na nábrdle, sami nemají ve věcech víry jasno, ale chtějí, abych měla všeobecné vzdělání. Nábrdle se ještě vyučuje, ale na vysvědčení už není, je to podivný zájmový kroužek a je nás tam pár. Jenže koliduje s jediným programem pro děti v televisi. Ta je malá, černobílá, píše se se -s- a jedinkrát za týden v ní bývá skvělá Štěpánka Haničincová. (Tehdy mě to nenapadlo, to až životní protřelost mi napovídá, že ta shoda času s nábrdletem byla záměrná.) Nechci Pánaboha, nechci věčnou spásu, chci Štěpánku Haničincovou! Doma si vybulím, že nemusím na nábrdle chodit. Když jsem tam za rok ochotna se vrátit, už na škole není a musela bych na ně přes půl města. Naši nad tím mávnou rukou a já se stávám ateistkou na dalších zhruba dvanáct let.

*

Máme povinnou ruštinu, ale nejsou kvalifikovaní učitelé. Systémem ber kde ber jsou přijímáni takzvaní rodilí mluvčí. U nás je to mladičká soudružka Čutková. Trvá skoro rok, než škola přijde na to, že soudružka je Ukrajinka a mluví spíš ukrajinsky nežli rusky. Nemá pedagogické vzdělání, prostě přichází a vykládá, co ji tak zrovna napadne. Je veselá a prostopášná. Slovo prostopášná tehdy neznám. To jsou mé základy ruštiny.

*

O pár let později se naší sestrou stane Kuba a my se máme učit španělsky. Španělsky neumí vůbec nikdo a vedením kroužku španělštiny je pověřena stará paní učitelka Navrátilová. Je o jednu lekci před námi. Na první hodině říká Habana, na druhé se opraví a vyslovuje Havana. Kroužky kubánštiny jsou zas zrušeny.

*

Jazyk je plný rusismů. Děláme linějku, rozuměj: stojíme v řadě. Bohatý sedlák je kulak. Úderník není kovová součástka, ale workholik, maniak pracující nadplán. Zatímco workholika lze léčit, úderník je náš vzor. – Vyhrávám soutěž v ruské recitaci, našla jsem si nostalgického Puškina a dodnes mi utkvívá jeden verš. Básník se ptá staré chůvy: „…něco něco něco… ili drémleš pod žužžániem svojevo veretena?“ („…nebo dřímáš za vrčení svého vřetýnka?“) Slovo žužžánie mě okouzluje, kvůli němu jsem si tu báseň vybrala, a umím říct tvrdé ruské –ž-. Miluju ruštinu. Soudružku Čutkovou zase odvál čas, učí nás samí narychlo kvašení Češi, pravého Rusa jsem ještě neslyšela, ale je to patetický jazyk. Avšak běda! Mám za sebou jedenáct školních let ruštiny, a co z nich dneska zbylo? Žužžánie plus hrstka praktičtějších slov. Už se ani nedomluvím. Přijde sovětská okupace a my se budeme stydět i za to, že umíme azbuku.

*

Besedy! Úžasné besedy, které nás vždy vysvobodí z úmorné nudy vyučování! Přichází starší pán, který umí psát oběma rukama. Barevnými křídami sviští po tabuli pravačkou zleva doprava, levačkou v protisměru. Maluje naráz psí boudu a psa. Vystoupení vrcholí, když jednou rukou píše Není růže bez trní a druhou

Rose ohne Dornen. Máme si z toho vzít poučení: Když člověk skutečně usiluje, nic pro něj není nemožné.

*

Opravdový člověk! Opravdový opravdový člověk z Příběhu opravdového člověka! Alexej Petrovič Maresjev alias Meresjev z románu Borise Polevého, Hrdina Sovětského svazu. Sestřelili ho nacisti, přišel o obě nohy a stejně zas tancoval kozáčka a sundal tři nepřátelská letadla! Viz výše: když člověk skutečně usiluje, nic pro něj není nemožné. Toho dne musíme být v pionýrském stejnokroji. Opravdový člověk je opilý. Nedá se to zastřít. Tlumočník dělá, co může, ale legenda se potácí. Odpovídá nesrozumitelně, oči jí plavou a beseda rychle končí. Potom už se o ní nemluví.

*

Poznámka o víc než půlstoletí poté: Je mi ho dnes líto, hrdiny. Bez války nebyl k ničemu. Co s beznohým, skoro padesátiletým stíhačem? Udělali z něj svatý ostatek a vozili ho takřka permanentně po školách sovětského bloku, aby vyprávěl dětem o svém hrdinství. Stejně permanentně ho hlídali, aby nevypadl z role. Tloustnul a stárnul, nejspíš ho bolely pahýly. Z toho by se dal na chlast skoro každý, ne?

*

Duch stálého soutěžení. Body a žebříčky. Každý ví, kam paří na stupnici úspěchu. V šesté třídě nás dělí na skupinky, dvě holčičí, dvě klukovské, a non-stop soutěž zuří celý rok. Na nástěnce přibývají a ubývají body: za známky, za brigády, za sběr papíru i kovů. Strhávají se za příchod bez rudého šátku (nosíme ho i k teplákům). – Jednou soutěžíme ve sběru kaštanů a třídní nás vezme na sluncem zalitý Olšanský hřbitov. Pištíme nad každým nalezeným kouskem, ale místo je dávno vysbírané, máme jich dohromady sotva dvacet. Třídní nahlédne, že je to pitomost, a kaštanovou soutěž ukončí. Tři kluci tajně pozvou pár holek, nikdo neví kam. Už za šera vejdeme na Žiďák, nikdo tam nechodí, hřbitov je zpustlý, Kafka je dosud všem ukradený, ale v kaštanech se přímo brodíme. Kluci lezou na stromy a třesou, shůry padá krupobití plodů. Rveme si je do kapes i za bundičky. Po hodinách upoceného boje o každý nedomrlý kaštan („Naše skupinka už má čtvrtej, heč!“) je to čiré štěstí, pocit zázraku. Když člověk skutečně usiluje, ano, nic není nemožné! Omylem nás zamknou, za tmy skáčeme z hřbitovní zdi a kluci nás chytají do náruče. Krásný večer, krásný, ach!

*

Co se oblékání týče, dobová emoce je přesně opačná než dnes. Je správné být chudý. Lepší slovo je: prostý. Celé dětství se upřímně stydím, že jsme bohatí. To obnáší ledničku, televizi, a co nejhoršího, auto. Vášnivě se vzpírám nosit svetříky z Tuzexu, protože je nikdo nenosí. Chci chodit do školy v teplácích jako mí prostí spolužáci, kteří mají prosté rodiče a prosté byty, ne tatínka hudebního skladatele a byt v činžovní vile jako já. – Jednou (je mi asi deset) mi maminka nechá ušít kalhoty z anglické vlny. Jsou modré a nejsou kostkované, přísahám, NEJSOU KOSTKOVANÉ, tmavomodrou látkou se jen vine slabounká červená nit. Na školní chodbě mě chytne ředitelka. „Co to máš na sobě? Kostkované gatě?“ křičí na mě. „Tos utekla z cirkusu? Anebo z blázince?“ Za posměchu dětí mě vleče do sborovny, aby se i učitelé pásli na mé hanbě. Pláču a už nikdy nechci přestat plakat, už nikdy nechci mít kalhoty z anglické vlny, už nikdy nechci chodit do školy. Další rok vedu doma trvalou bitvu o to, abych směla chodit oblékaná prostě: chci být obyčejná holka, ale už nikdy, nikdy nebudu.

*

A taky chci nosit klíče na krku! Klíče na šňůrce má skoro každý, všichni rodiče jsou zaměstnaní, maminky jsou pracující ženy, to jen ta má nebuduje vlast. Zůstává v domácnosti, což je pro mě další černý puntík, jako bych jich už neměla dost. Klíče na krku jsou znakem dospělosti, otvírají pusté odpolední byty a hrdě deklarují, že majitel klíčů všechno zvládne sám. K čemu by ti byly? chtějí vědět naši, kteří věčně trčí doma. Ale vytrucuju si je a pyšně chodím s velkou cinkající boulí pod krkem.

*

Už jsem to popsala jinde, ale vynechat to nelze. Pátá třída. Jsem třídní spisovatelka, nahlas předčítám své slohy a dopouštím se naivních povídek. Jako taková jsem krátce před Vánoci pověřena školou, abych jménem všech československých dětí napsala dopis prezidentu Eisenhowerovi. Smysl toho transoceánského poselství je prostý jako tepláky: My děti nechceme válku! Připadám si jako prorok zasažený božím posláním. Tři dny v tranzu píšu, škrtám, trhám papíry. Má nejlepší kamarádka Hanička má nejhezčí písmo z celé třídy. Dostane můj škrabopisný koncept a úhledně ho přepíše. Celé Vánoce sním o tom, jak se asi Eisenhower tvářil, když četl mé srdceryvné psaní. Co tomu řekl Bílý dům? Psala jsem dost důrazně, dost dojemně a přesvědčivě, abych zabránila další válce? Zajistila jsem světový mír? Po Vánocích najdu dopis v aule na nástěnce. V jedné strašlivé vteřině mi dojde, že to celé byla habaďůra, jenom jako, prázdné gesto. Jsem zklamaná do morku kostí, ale toto jenom jako mi dá dost jasnou představu o samé podstatě spisovatelství.

*

Ostatně spisovatelství! Jednou se budu živit psaním, mým údělem se stane příběh. Jeden veliký mě potkal v deseti. Máme drobnou nenápadnou spolužačku, jedináčka velmi starých rodičů. Máme novou mladou učitelku. Dívenka – přiřknu jí jméno Maruška, i když se jmenovala jinak – k paní učitelce přilne, doprovází ji ze školy a nosí jí plaché kytičky. Paní učitelka – přiřknu jí jméno Nová, i když se jmenovala jinak – její dětský obdiv přijímá. (Pokračování příště)          

*

Heslem doby je šetrnost. Sirka roste celý den, učí nás, abychom zbytečně nevypalovali sirky. Sbíráme papír, abychom chránili lesy. Zvoníme u neznámých lidí a prosíme o staré noviny. (Dnes vyhazuju balík pitomých letáků denně, s tím bych byla hvězdou školy.) Šaty se přešívají, věci se opravují a spořivost je ctnost. Šikovné maminky právě objevily, jak využít prázdné zubní pasty. Rozstříhají je na kroužky a ty pak proplétají, až vznikne nákupní taška. Nejvíc se hodí pasta Herbana, má barvu hrachové kaše, z té je elegantní módní doplněk. – Není to jen jiný vztah k věcem, je to především jiný vztah k času. Budoucnost je v nedohlednu, jsou to lepší zítřky našich dětí, tedy nás. Vyplatí se na ně trpělivě počkat. Čas zatím jenom ladí nástroje, ten pravý koncert teprve přijde, až my budeme velcí, a dozajista bude nádherný. Heslem té doby je pokrok, svět je den ode dne lepší, budoucnost je otevřená náruč, stačí vytrvat. – Kdy vlastně tato iluze padla? Od těch dob se čas nesmírně zkrátil, jeho obzor je titěrně blízký, je to malé pohyblivé teď. Hltáme rychlené ovoce okamžitých zisků, spořivost už dávno není sexy a na lepší zítřky našich dětí se moc nevěří. S námi nemusíte čekat! obluzují nás reklamní spoty. Budoucnost je zítra. Chci to hned!

*

Ostatně vztah k času. Futurologie není šťastný obor, protože se vždycky zesměšní. V dubnu 1961 oblétne Zemi první člověk, Jurij Gagarin. Nepochybujeme, že dveře kosmu už jsou dokořán. Už brzy budeme létat na měsíc na Měsíc, rozuměj na rodinnou dovolenou. Tehdejší literatura je podobných snů plná. Až vyrosteme, budeme snídat na Marsu, večeřet na Venuši, pokrok prostoupí celou sluneční soustavu, peníze nebudou existovat, NIC NENÍ NEMOŽNÉ, KDYŽ ČLOVĚK USILUJE, všechny problémy vyřeší věda a bude věčný mír. Budoucnost z pohledu té doby vypadá tak, jak knihy svědků Jehovových líčí nebe: slunnou krajinou se procházejí zdraví, dobře oblečení lidé, tváří se bezstarostně a v trávě si hrají bílí psi. – Zažijeme ještě někdy tak bezuzdný optimismus, nebo už tenkrát byl jen pro děti?

*

Maruška začne trousit nesmírně skandální zvěsti. Nejdřív jen pošeptmu nejlepším kamarádkám, ale brzy už to ví kdekdo. Je to do krajnosti vzrušující: paní učitelka Nová je Maruščina pravá matka! Vykřičník! Ale co horšího: její pravý otec je Němec, z toho špatného Německa, z toho západního, a proto ji kdysi dali do adopce. Ale nepřestali se milovat a teď chtějí Marušku vychovávat spolu. Maruška a nová matka Nová brzy emigrují. Otec už se na ně hrozně těší. Vykřičník! (Pokračování příště)

*

Tupírování! Právě přichází do módy tupírování. Pro ty, kdo nevědí: zvedněte hustý pramen vlasů a hřebenem prudce dřete proti srsti, až je z nich naježený chomáč. Pokračujte, dokud z hlavy nebude obrovská koule. To je estetický příkaz doby: čím větší hlava, tím větší krása. Jednou se začnou prodávat příčesky, které ji zvětší do absurdní míry, ale zatím nám stačí řádit hřebenem. Po čase takové tortury už vlasy nelze sčesat zpátky, stojí samy, jako by vstávaly hrůzou. Taky si podmalováváme oči, většinou krémem na boty. Černě obtažená víčka a divoce zježené vlasy z nás dělají vyjevené elfy. Široké naškrobené spodničky.

*

Jsem nebezpečný jedenáctiletý logik. Nechci provokovat, ale jednou se při hodině zpěvu zeptám, kam to vlastně dospějeme, když se v Internacionále zpívá „od minulosti spějme zpátky“. To má jediný možný výklad, ještě hloub do minula, ne? Kam tedy? Do středověku? Nebo až do doby kamenné? Učitelka hudební výchovy je křehká stará dáma, důchodkyně, učívala hru na klavír. Můj dotaz v ní vyvolá paniku. Nechce mít problémy, ne, nikdo tu přece nechce mít problémy. Dotaz zamluví a o přestávce si mě vezme stranou. Vyplašeně mi vysvětluje, že od umění nelze čekat logiku. Aha! Tak jo! Už to tedy nechám plavat, ale ještě po víc než padesáti letech si neodpustím dodat, že jde o velmi mizerný překlad. Zkuste vyzpívat čistě jež hlad zhnět!

*

Chutě doby: tiki. Šumák, dvě oranžové kostky v jednom balení. Naše dětská droga. Třeme ji o jazyk tak dlouho, až nám jde od pusy pěna. Na jazyku zůstávají rudá stigmata. Dospělí nám tvrdí, že si zničíme žaludek, ale je to silnější než my. – Eskymo za padesátník tvoří základní jednotku naší ekonomické soustavy. Všechno lze přepočítat na eskyma. Knihy jsou úžasně levné, ale i útlá dětská knížka stojí tak deset dvacet eskym, a to si člověk pěkně rozmyslí! – Největší přepych: žvejkandy! Posílají je strýčkové z Ameriky, později jsou k mání i v Tuzexu za takzvané bony. Totálně vyžvýkaná hmota bez chuti i vůně je pořád důkazem přátelství: trháme si ji od úst – doslova i symbolicky! – a dělíme se o ni se svými nejdražšími přáteli. Kdo nemá žvýkačku, žvýká dortové svíčky, bleděmodré nebo růžové. Skoro to nejde, rozpadají se v puse na marné drobky, ale ta iluze stačí ke štěstí. Žvýkačky nám zakazují ještě víc než tiki, je na nich cosi popudlivě západního, amorálního. Žvýkají Američané – ano, ti, kteří dávají tolik peněz na zbrojení, že kvůli nim chudé děti mají hlad. – A ovšem mejdlíčka, nezapomenutelná mejdlíčka! Nepopsatelné jakési cosi, nasládlá hmota mdlých barev, tabulka za dvacetník, nejlevnější rozkoš bez rizika. Mé Hledání ztraceného času by na dně paměti mělo mejdlíčko.

*

Slova doby: chuligán. Chuligán nosí texasky, protože slovo džíny ještě neznáme. Chuligánka má koňský ohon. Čím je vyvázán výš, tím je chuligánštější. Oba žvýkají a kouří. Říkají „Trhni si nohou!“ To je tehdy nový, svěží a velice neslušný idiom. Rozvrácená rodina. Začíná se opatrně mluvit o tom, že existuje něco jako rozvod. Není zdaleka tak běžný jako dnes a na děti rozvedených lidí se hledí jako na invalidy. „Musíme na něj být hodní, on je z rozvrácené rodiny.“ – Juldafulda (genitiv: juldyfuldy), park kultury a oddechu Julia Fučíka, dnešní Průmyslový palác, ale to se říkat nesmí, protože pravý Juldafulda za nás za všechny položil život a jeho notně romantizovaný portrét visí v každém patře na chodbě. – Mám staré vydání Andersena a tam je pohádka Soudruh z cest. Tohle krásné slovo nese dvě generace stigma vnucené blízkosti, zplanýrování lidských vztahů, pak se stane urážkou a obžalobou, přímo utrháním na cti, a dnes je kdesi v přítmí jazyka. Uslyšíme ho ještě v tom prapůvodním smyslu přítel? Asi ne.

*

Zpátky k Marušce. Celé dny rozebíráme tyto poplašné zprávy. Hoří nám uši. Loudíme pořád další podrobnosti, ale příběh se čeří v minimálních dávkách, napětí neslábne, už se táhne přes půl roku a pořád přibývají šokující detaily. Například: Němec má ještě jednu dceru, Němku jak poleno jménem Ariane. Jednou se tato polosestra supertajně octne v Praze, bydlí v noblesním hotelu Savoy a Maruška se s ní jde stejně supertajně seznámit. Out of record: někde v této fázi už se mě zmocňují pochybnosti, už se mi té vyprávěnce nechce věřit, i když toužím, aby to všechno byla pravda, toužím být svědkem VELIKÉHO příběhu. (Pokračování příště)

*

Celou sedmou třídu čteme Babičku. Po každé kapitole děláme důkladný rozbor. Do dvou sloupců dělíme postavy na kladné a záporné. Babička je vždycky kladná. Černý myslivec je záporný. S Viktorkou si tak trochu nevíme rady. Utopila svoje dítě (to je jistě morální mínus!), ale zas je nám jí líto. Morálka je ošemetná, což umění tehdy ještě netuší. Dělení na klaďasy a záporáky vede každým dílem jako ideový zip. Stačí zatáhnout a příběh se přehledně rozdělí na dobro a na zlo, na ano a ne. Válečné filmy v tom mají jasno. Sověti jsou jenom dobří a Němci jenom zlí. Ani stín pochybnosti. Velký objev doby, takzvaný rozpolcený hrdina, se vynoří až mnohem později. Válečné filmy jsou povinnou součástí mého dětství, chodíme na ně do kina Flora, tečou litry černobílé krve a skoro všechny spolužačky brečí. Já ne. Jedna holka na nich omdlívá.

*

Předem varuju, že tato malá historka působí vymyšleně, i pro mě má pachuť levných vtipů na účet té doby, ale kupodivu, stalo se. Mí spolužáci, kluci, na výletě zničili hnízdo bažantích vajec. Proč a jak, to nevím, nebyla jsem tam. Ale byli přistiženi a lesní závod na ně žaloval. Z těch vajec už se ptáci nevylíhnou. Ředitelka vymyslela velmi působivý trest. Školní rozhlas nás všechny informoval o spáchaném činu. Viníci museli jeden po druhém předstoupit před mikrofon a říct tuto větu: „Já, doplň jméno, jsem ukradl státu jednoho bažanta. Já, Karel Mašek, jsem ukradl… Já, Honza Stránský jsem ukradl…“ Cosi mezi kalvínskou zpovědí a politickými procesy, veřejná samohana. Někteří kluci bulili, jiní z toho měli srandu. Já, Daniela Fischerová, se z té vzpomínky dodnes osykám.

*

Soudružka ředitelka se jmenuje Josefa Baxová a ředitelkou se stala pouze proto, že ona a její muž u sebe za války nechali přespat Julia Fučíka. Kauza kalhoty už tehdy přebolela, ale o pár let později se střetneme znovu. Přišel příkaz založit školní časopis a já jsem jedna z redaktorek, je mi třináct let. Na redakční radě hledáme vhodný titul. Zvítězí můj návrh CESTA. Soudružka Baxová s ním nesouhlasí a prosadí vlastní verzi: MLADOST-RADOST. Myslím, že není potřeba nic dodávat.

*

Číháme půlku odpoledne před hotelem Savoy. Konečně vyjde Maruška. Opatrně se rozhlíží, jestli ji někdo nesleduje, ale vzduch je, zdá se, čistý, jsme tam jenom my. Pak nám spřísahancům líčí sestru. Ariane je ještě dítě. Nosí účes zvaný „myší ocásky“, vlasy sepnuté u uší gumičkami. A když je nervózní, tak se za ně nevědomky tahá. Takhle, ukazuje nám Maruška. Mnoho vykřičníků!!! Tento výjev mě plně vrátí do tábora věřících. Člověk si může vymyslet jinou matku, otce, sestru…, v jeho vyprávění mohou být i jisté fauly, vždyť už vím, že od umění nelze čekat logiku. Ale tahat se nervózně za ocásky? Tak přesné gesto si nikdo nevymyslí, to se musí vidět, že? Poznávám hlavní zákon vypravěčství: věrohodný detail prodá velkou lež. (Pokračování příště)

*

Školní autobus a školní výlety. Slovo hit ještě spí pod obzorem času. My říkáme šlágr a náš šlágr je Černý muž. Ten, který pod bičem otrokáře žil, a kapitán John Brown to zřel. I když je to píseň americká, tuhle zpívat smíme, protože bojuje proti otrokářství, a nijak nesejde na tom, že v USA je zrušeno už skoro stovku let. Projde nám i to svatouškovské glóry glóry halelůja, umíme ho dvojhlasem. A pak ovšem Niagára. Opájíme se romantikou, které je v našem životě tak málo, romantika se nenosí, lásku nám umění prezentuje značně asexuálně, jako soudružský svazek spojený společným cílem. Kupředu, kupředu, Toníku a Anno! Moj družok bojevoj, píše Julius Fučík své Gustě. Ale my už začínáme tušit, že komu vášeň v srdci hárá, tomu není pomoci.

*

Ostatně láska! Říkáme si příjmeními. Jen nejdůvěrnější přátelství opravňuje ke křestním, ale jinak jsme pro sebe Coubalová, Fischerová, Zvěřinová, kluci nejsou Honza nebo Jirka, ale Mašek nebo Srb. Jednou (je nám dvanáct nebo třináct) nám vsunou do třídy dceru řeckých běženců Sofiu. Je o dva roky starší než my, je to exotická kráska a má na nás velkou zásluhu. Dvě velké zásluhy: jednak nám říká jenom křestními a nám se to začne líbit. Najednou jsme Jarka, Líba, Dana, Maguna. Ale hlavně, hlavně! Sofia nás rozlíbá! Dosud jsme byly zapruzelé české netýkavky, ani nás nenapadlo se nějak mazlit. Jižanka to cítí jinak: denně nám všem vlepí pusu, a ejhle, ono se to taky ujme, pubertální erotika už číhá za bukem. Od té chvíle se líbáme na potkání, chodíme parkem zaháknuté za malíčky – zatím jen holky s holkama – a jsme rázem napůl dospělé.

*

O sexu se ještě nemluví. Zrajeme mnohem později, chodit s někým ve čtrnácti je spíš rozpačité a znamená to vodit se za ruku a sem tam se cudně políbit. Nikoho ani nenapadne učit nás navlékat kondom, neznáme slovo antikoncepce. Už sice víme, jak se dělají děti, ale rozhodně ne ze školy. Filmy s maličkým přídechem sexu jsou přístupné až od patnácti a televisní strava je velmi diabetická. Menstruace je náramný problém, tampóny neexistují a vložky jsou teninké a zrazují raz dva. Jedinou sexuální výchovu, jíž se nám dostalo, nám poskytla naše zlatá stará třídní, když nám holkám na lyžařském týdnu vysvětlila, jak to dělat s hygienou. Neříká měsíčky ani menstruace, říká tomu dostat návštěvu.

*

Jednoho krásného dne přijde do školy Veřejná bezpečnost. Paní učitelka Nová nahlas pláče. Několik orgánů obsadí ředitelnu a my jsme jedna po druhé volány k výslechu. Třídní vypadá velmi vyděšeně. Nevím, kdo to tehdy práskl, ale až dnes chápu, jak obrovské tu bylo riziko. Na hranicích se ještě běžně střílí a neudat chystanou emigraci je trestný čin. Vězení jsou plná lidí, které tam dostalo podezření mnohem nevinnější. Představa, že někdo chce unést československé dítě do NSR, je na konci let padesátých víc než divoká. (Pokračování příště)

*

Třída devátá a poslední. Závěrečné vysvědčení. Mám samé jedničky a dvě trojky, z rýsování a z dílenských prací, jsem na všechno levá intelektuálka a soudruh učitel mě nemá rád. Až s velkým zpožděním se dozvím, že naše zlatá třídní, která ihned poté přešla do důchodu, ukradla – ano, UKRADLA – ve sborovně čistý blanket a přepsala ty trojky na dvojky. Dobře věděla, že by mi kazily průměr a nevzali by mě na dvanáctiletku, takže celý můj další život stojí na vratkých základech tohoto šlechetného podvodu.

*

Dopadne to lépe, než se dalo čekat. I Veřejná bezpečnost nahlédne, že je to nesmysl, Marušku dají na psychiatrii, a pak přeřadí na jinou školu. Už ji víckrát nevidíme, paní učitelka Nová učí dál. My máme přísně zakázáno se k té historii vracet. Netuším, kam tu velkou vypravěčku vítr zavál, ale myslím na ni vděčně. Obohatila mé dětství. Dala ho na dlouhé měsíce prostoupit vzrušením, které umí přinést velký příběh. Mám ráda příběhy, ostatně žiju z nich dodnes. A obraz holčičky, která se z nervozity popotahuje tu za jeden, tu za druhý pramínek vlasů, mi tkví v paměti tak živě, jako bych ji sama viděla.

*

Zločin paní učitelky Marie Kohoutové – jmenuji ji pravým jménem z vděčnosti a k její věčné slávě – je dávno promlčen. Na školu mě s tím zfalšovaným vysvědčením vezmou a mé dětství v socialismu tím končí, socialismus brzy zažije nejlepší léta, nadcházejí sweet sixties, ale já už nejsem dítě a svět má jinou vůni, barevnost a chuť. – Je načase shrnout kapitolu a udělat morální rozbor. Hrdinové záporní i kladní se slévají v nepřehlednou směs. Dobový kolorit se nám zdá směšný, ale zlo a dobro není v jiném poměru než dneska. To jen paměť klade přízvuk jinam. Pokrok už není, co býval, má osobní budoucnost pomalu zavírá svou slibující náruč. Už vím, že nestačí skutečně usilovat, Keine Rose ohne Dornen a život je vždycky silnější než my. Nesnídám na Marsu a nevečeřím na Venuši. Není den ode dne lépe, jak mi kdysi slibovali, ale není ani den ode dne hůř.

*

P. S.: Teď jsem v krabici našla památník, což je taky reálie, kterou dnešek nezná, a v zápise z 22. března 1955 čtu: Když píši ti v památník jsme ještě malé žabky zdali si na mně vzpomeneš až budem staré babky V upomínku vepsala tvá milá kamarádka Jana – Opisuji text věrně, jak leží a běží, bez interpunkce a se špatně napsaným mně. Báseň nekončí otazníkem a nedožaduje se odpovědi, jenom pro pořádek píšu: ne. Nemám zdání, milá kamarádko Jano, kdo jsi byla, nic se mi nenoří před očima. Paměť je napůl vypuštěný rybník a nad ním se míhá hejno bludiček. Kdoví, jak to všechno bylo. Je to jen velice přibližná zpráva. 2014, konec července.

 

Daniela Fischerová

Spisovatelka. Dramatička (Hodina mezi psem a vlkem, Báj atd.), autorka rozhlasových a televizních her (Velká vteřina, Černá slečna slečna Černá a další), prozaička (například román Happy end) a autorka knih pro děti (Duhové pohádky, Milion melounů, Pohoršovna). Učí tvůrčí psaní na Literární akademii v Praze.