Soutěž s Mým dětstvím v socialismu
Shrnutí soutěže:
Díky moc všem za příspěvky, které naleznete níže v diskusi a v ukázkách z Twitteru. Knížku s věnováním s radostí pošlu:
Kateřině Bolechové, Jiřímu Jimelovi, Romanu Pištěkovi a mimo hru Janě Novotné. Příjemné čtení!
Napište mi prosím svou doručovací adresu na e-mail: detstvi zavináč simindr.cz. Díky moc všem!
Vyhrajte jednu ze tří tištěných knížek Mé dětství v socialismu, která vychází už 10. listopadu 2014.
Stačí napsat tweet s hashtagem #detstvi, popřípadě komentář na této stránce nebo komentář pod tímto statusem na facebookové skupině Dětství. Tweet či komentář do maximální délky 140 znaků by měl co nejvýstižněji charakterizovat, co pro vás osobně znamená dětství. Výběr bude čistě osobní a subjektivní a vyberu to, co se mi bude nejvíc líbit 🙂
Hrajeme od teď do 31. října 2014. Díky za váš zájem a těším se.
Honza Simkanič
puncochace… hnedy puncochace s vytahanejma kolenama #detstvi #medetstvivsocialismu
— Lenka Cerna (@liskajuniorka) October 31, 2014
Jako prcek jsem za socialismu chodil dědovi pro pivo do hospody Rudý dům. Nikdy tam nebyla lehká děva, jen nerudný hostinský. 🙁 #detstvi
— Plaváček (@plavacek) October 31, 2014
@Simindr Ten šok, kdy se ve škole při přechodu z prvního stupně z paní učitelky stala soudružka učitelka! #detstvi
— Repair diablo (@RepairDiablo) October 31, 2014
@Simindr vyhlížení Čtyřlístku v PNS (nebyl měsíčník a nešel předplatit) #detstvi
— červený pult (@cervenypult) October 31, 2014
Doba, kdy hi-tech pro mě byl barevný televizor. Doba bez shonu a plná svobody, kdy pro mě existovali jen kamarádi a přítomnost. #detstvi
— Jirka Hajzl (@JiriHajzl) October 24, 2014
#detstvi ve 140 znacích? Nekonečná pohoda, červená limča, ledňáček, Pedro, parta kámošů ze sídliště a bitky při hře na rusáky a esesáky 🙂
— Luboš Branda (@Brumajs) October 24, 2014
#detstvi je nostalgie. Klika, že přišel Listopad včas a necítím nostalgii k socialismu. #soutez
— Roman Pištěk (@RomanPistek) October 22, 2014
Tohle byla naše sociální síť a džungle, ze které nás nemohli dostat. „Venku“. Teď je na ní živo asi jak na G+. pic.twitter.com/sroDZTu5AK
— Jarda Luhan (@Voltcz) June 26, 2014
Stále se opakující udivenost z procitání do reality
Já a brácha v kostkované košili na černobílé fotce. Soudružky učitelky a „důležitá“ funkce nástěnkáře. (Na předsedu třídy jsem stejně nikdy neměl, tak aspoň něco, ne?!) A taky nekonečné průvody, ohořelé lampióny a mávátka a jednou vyhraný „Partyzánský samopal“. A … především mé velké díky rodičům, že mi umožnili být dítětem. Ano, bylo mi tehdy vážně fuk, jestli jsem dítě socialismu nebo kapitalismu.#dětství
Neprožil jsem dětství v socialismu.
Vím, že i díky tomu pro mne toto období znamená tu část života, na kterou mám ty nejkrásnější vzpomínky.
V socialismu? Jak si tohle mám sakra pamatovat…
Vzpomínky na dětství – jedno velké břímě. Dřina, stres, strach. Maminka ochrnutá,my 4 malé holky. Otec nás opustil po hororových scénách doma pro jiné zájmy,hlavně ženy. Dva roky po jeho odchodu ruská okupace. Strach, co bude,co si počneme.Cítila jsem velkou nenávist k otci. Vzpomínky na těžkou práci kolem mámy – ležáka, na uhláky plné uhlí, pumpování vody, topení pod kotlem s vodou, když se pralo, nebo koupalo. Bez vodovodu, bez koupelny. Přidělení poukazu na pionýrský tábor -zdarma jako soc.případu bylo velkou radostí. Žít dospělácký život v dětsví mě dosti vzalo,ale naučila jsem se hodně potřebných věcí pro život.Taky se u nás přesto všechno zpívalo,lidovky,ale i Kryl. Všechny jsme se dobře učily.Maminka se dožila vnoučátek a do poslední chvíle žila obklopena svými dcerami,rodinou. S otcem jsme se nikdy nesmířily. Dožil v domově důchodců, posledních 7 let ležák. Asi proto, aby si uvědomil, kolikrát nadával mamince do smradlavých mrzáků. Tož tak.
Co pro mě znamená dětství?
Vzpomínky, které v dospělosti umí pohladit rozbrečet i rozesmát. Pěkné dětství představuje ten největší „dar“, který můžu svému dítěti dát.
Dětství pro mě znamená určitou svobodu a liberální vychování v rámci určitých omezení. Hlavně jsem rád, že mé dětství nebylo za socialismu.
Traumatizované štěstí.
Byli jsme panelákoví Apačové, kteří proháněli své vysněné koně uprostřed betonových prérií. Svačina, kterou nám máma házela z balkónu i první pusy v neútulných vestibulech.
To byl čas, kdy se cikánům říkalo cikáni, v autě se jezdilo bez pásů i autosedaček, kdy nám rodiče lhali, abychom ani my ani oni neměli potíže a být pionýrem bylo správné.
detstvi v místech kde jsem v bezpečí a klidu bez spěchu – nikdo na me stále nekřičel pozor auto ….
Pevně doufám, že je to ta část mého života, co nikdy neskončí.
Vánoce, prázdniny a všichni blízcí byli nesmrtelní. A pošetilá touha dospět, protože už to pak bude jen lepší… 🙂
Pocit neomezených možností, nekonečného času, palčivých otázek a chuti všechno změnit.