Spolužačka (Jakub Železný)

Byla to zvláštní holka. Nepatřila, slušně řečeno, k třídním favoritkám, spíš to byla zprvu nenápadná osoba, která byla sice u všeho, do ničeho se ale moc nezapojovala. Přijeli s rodinou do Prahy odněkud z jižních Čech. A my jsme až v průběhu let zjistili, nebo spíš začali tušit, že její tatínek na ministerstvu vnitra nedělá údržbáře. A to před rokem 1989 něco znamenalo! Vždycky, když naše laskavá třídní v užším kroužku naznačovala, že ji štve, jak si ji soudružka zástupkyně ředitele – vizuální ztělesnění dozorkyně z nacistického koncentráku a reálné ztělesnění dozorkyně z komunistického gymnázia – zve na kobereček a je přitom dokonale informována o dění v naší třídě, měli jsme pocit, že mezi řádky naznačuje, kdo by mohl být tím informátorem. Připadalo nám to absurdní, ale nějakou logiku to mělo. Při debatách s žáky ostatních tříd v ročníku Zatlanky jsme zjistili, že v každé třídě bylo několik žáků, jejichž některý rodič pracuje u Státní bezpečnosti. A to byl i případ této spolužačky (a dvou dalších). Jistě, na konci 80. let už neznamenala Státní bezpečnost to samé, co v 50. letech, ale přece jenom – pracovali u ní jen ti nejkovanější, nejoddanější komunisté, odhodlaní svůj zločinný režim bránit do posledního dechu. Jejich děti za to samozřejmě nemohli. Ale ta indoktrinace, kterou doma denně zažívaly, ta v každém z nich zanechávala různou stopu. Třeba u nás – Lucka s Martinem. Úplně normální, milí. Taky to nakonec dali spolu dohromady… Ale tahle spolužačka, ta ne, ta byla jiná. Ta prostě tomu, co doma slyšela, věřila naprosto bezmezně.

Krátce po Palachově týdnu, někdy v únoru 1989, spolu se starší sestrou organizovaly velké shromáždění v gymnaziální aule. Cílem bylo vysvětlit, jak zhoubná, zvláště pro mladé lidi, je účast na podobných protistátních demonstracích. A jak je důležité odsoudit všechny, kteří se tam nějak připletli. Což byl případ i řady studentů Zatlanky. Naše třída měla ale v mé osobě z tehdejšího pohledu nepříliš pozitivní primát. Jediného trestně stíhaného člověka z řad studentstva našeho ústavu. „Paní profesorko, nemohl bych na to shromáždění do auly jít?,“ zeptal jsem se mile naší třídní profesorky. „Ty jsi se asi úplně zbláznil!!!,“ vytřeštila na mě oči. Vždycky, když nám začala tykat, tak to byla známka buď dobrého rozpoložení, nebo naopak nejvyšší možné naštvanosti. „Víš, jak jsem to schytala od ředitele, že jsem s ním nekonzultovala ten posudek, co na tebe chtěli z prokuratury?“ Bylo mi to jasné. Paní vyšetřovatelka prokuratury (mimochodem normální ženská, díky níž bylo nakonec to stíhání zastaveno – po více než dvaceti letech jsem měl možnost jí za to i osobně poděkovat) mi při jednom výslechu citovala to velmi dobré hodnocení ze školy a mě došlo, že dílem našeho komunistického ředitele určitě nebylo. „No, ale,“ zkusil jsem to ještě jednou, „přece se pořád mluví o otevřenosti, i v Sovětském svazu. A já jsem přece přímý účastník té akce, o níž se tam bude mluvit. A tak mohu poskytnout objektivní…“ „Už dost!“ křikla na mě nebývale ostře. Určitě věděla, že si z ní trochu dělám legraci. Ale že by mě vážně bavilo tam být. A poslouchat, co tam má šestnáctiletá spolužačka bude říkat o tom, jak je teď na začátku roku 1989 důležité bránit socialismus před takovými, co na podobná shromáždění chodí.

Ze školy mě tehdy nevyhodili. Prý dokonce náš ředitel (však mi taky na začátku revoluce o pár měsíců později, coby předsedovi stávkového výboru řekl, že on je přesvědčený komunista) na nějakém aktivu ředitelů prohlásil, že by se všem těm, kteří se při Palachově týdnu zapletli, měla dát šance nalézt ještě cestu k socialismu. On tomu všemu totiž snad vážně věřil. Myslím ale, že u málokoho z nás se to povedlo. Tedy nalézt tu cestu k socialismu.

Spolužačka ale o ní byla přesvědčená už tehdy. Když pár měsíců poté jsme – někdy na začátku třetího ročníku, tedy přibližně v září 1989 – psali předběžné přihlášky na vysoké školy, ona si tam napsala vojenskou školu. (Možná to byla ta, která měla asi vůbec nejdelší název instituce před rokem 1989: Vysoká vojenská škola pozemního vojska trojnásobného hrdiny Československé socialistické republiky a hrdiny Svazu sovětských socialistických republik armádního generála Ludvíka Svobody.) Tehdy byly vojenské školy, na rozdíl ode dneška, symbolem úpadku. A gumování mozků. A aby se na ní dobrovolně hlásila holka? Šel jsem kolem ní a jen poznamenal: „To myslíš vážně? Fakt chceš jít na vojenskou školu?“. Větu, kterou mi odpověděla, si budu pamatovat do smrti: „Tak podívej, až ty – teda jestli zrovna tebe vůbec někam vezmou do práce – půjdeš do práce pěšky s odrbanou taštičkou, tak já pojedu do práce autem.“

Ona za to fakt nemohla. To jen ten režim – a ti, kteří ho pomáhali budovat a udržovat – vedle řady jiných zločinů ničil i mozky dětem. Je dobré na to nezapomínat. A zvlášť dokud v této zemi bude platit zákon 198/93 o protiprávnosti komunistického režimu a paragraf 405 trestního zákoníku, který výslovně zakazuje popírat zločiny komunistů, pak je potřeba to říkat hodně nahlas. Je nás snad pořád ještě dost, kteří si o komunistickém režimu a komunistické ideologii mysleli to samé před pětadvaceti lety i dneska. Tedy, že to byl odporný, nelidský, vražedný systém, který se neštítil vražd, mučení, zbavování svobody, důstojnosti i majetku svých vlastních občanů. Moje vzpomínka je vedle toho všeho nicotná, ale měla být osobní. Takže k výše řečenému o tom režimu dodávám: Taky tehdy vygumoval mozek jedné mojí spolužačce.

 

Jakub Železný

Od počátku roku 1993 působil bezmála 20 let jako redaktor a moderátor Českého rozhlasu, v roce 1999 poprvé moderoval v České televizi, nastálo pracuje v redakci zpravodajství od léta 2002. Působí zde jako vedoucí moderátorů a moderátor hlavní zpravodajské relace Události. Je spoluautorem několika publikací o architektuře (mj. o Karlu Pragerovi, Janu Bočanovi či Ladislavu Vrátníkovi). Fotografie: © David Raub, Česká televize.

TýTý 2013

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *